Moje Referáty

Můj život s reklamou (fejeton)

29. dubna 2011 v 14:01 | Nicole
Na první pohled se slovo reklama zdá jako nevinné. S reklamami jsem se vždy dobře vypořádávala. Nevadily mi. Naopak. Musíte se zasmát, když vidíte v televizi novou reklamu na nový výrobek, která je tak šílená, až se to zdá nemožné. Nikdy nevíte co na vás kde vybafne.
Spousta plakátů na ulicích, které už ani nevnímám, se už přehnaně snaží znemožnit již zuboženou ulici tím, že na vás budou čekat téměř na každém rohu a při každém ušlém kilometru se vás někdo zeptá, jestli nechcete využít tu a onu službu a nebo jestli nechcete vyzkoušet novou vůni. Zpoza rohu na vás může také vyskočit chlupatý bobr, nabízející novou zubní pastu. Nechci tvrdit, že chození v centru města je nebezpečné, ale někomu by z toho mohla jít hlava kolem.
Nejlepším přítelem reklamy je televize. Televize si ladně ruku v ruce s reklamou každou přestávku mezi vysílanými filmy stále dokola nahlas prozpěvují ty samé a ohrané reklamy, které na televizních obrazovkách vydrží poměrně dlouho. Nejnepříjemnější věc v poklidném večeru, kdy se po namáhavém dnu spokojeně koukáte na televizi, je náhlé zavýsknutí. Reklama, jako kdyby z čistého nebe na vás vybafla a začala hulákat do všech zdí. Leknete se a večerní pohoda je ta tam. Nezbývá vám nic jiného, než vzít ovladač, zeslabit zvuk a usínajíc poslouchat ohranou reklamu, kterou znáte z minulého týdne.
Mohlo by se zdát, ale to jen čistě schizofrenicky, že vás reklamy sledují. Na každém kroku, každou minutou, hrají vám v hlavě chytlavé slogany, které vám pomalu nedávají spát. Je to možná váš úhlavní nepřítel, noční můra, někdo, kdo vám dokáže zkazit den, ale neberme reklamy tak vážně.
Nech reklamu žít.

Téma:Móda

29. dubna 2009 v 14:59 | Nicole
S módou se setkáváme každý den,ať už v televizi,časopisech a nebo okolo nás.Je to slovo pro vyjádření určitého stylu v současné době.Móda se dělí na odvětví podle věku.Určitě si myslím,že lidé kolem 70-ti let,se neoblékají stejně jako třeba patnáctiletí.Každé věkové období se vyjadřuje jinou módou - tedy jiným stylem oblékání.Například ti,co chodí do školy,nosí oblečení ve stylu "nesouhlas" nebo "moje volba" vůči rodičům.Je jen na nich,co nosí, a já si myslím,že by jim do toho rodiče neměli kecat.Oproti nim se jejich rodiče většinou oblékají jako "nepochopitelní a nemožní". ,,Jak jen to můžou nosit?" řekne si snad každý z nás.Aspoň tedy já,když vidím další mamčin kousek,který je na můj vkus né moc pěkný.Potom je tu skupinka starších lidí,kteří se oblékají jako za doby,kdy jim bylo deset.Většina z nich si nezvykla na velký rozmach módního průmyslu,a tak jsou věrni "svým časům".Ale tím nechce nikoho urážet.Jenom prostě říkám,že každý má svůj styl,který se liší.Já ale nechápu ty,kteří jsou módou posedlí a bez neustálého nakupování v buticích by nepřežili.Jenom by mě zajímalo,kam všechny ty své "cenné kousky" dávají.V módním průmyslu existují takzvané "modelky".Jsou to jedinci,kteří,vychrtlí až na kost,předvádějí nejrůznější,pro mě až moc extravagantní modely oblečení.Se slovem móda si je vždycky představím.Toto povolání může vykonávat jak žena,tak muž.Já osobně bych ho nedoporučovala,ale volba je na každém zvlášť.Móda ale není jen oblečení,ale existuje i moderní nábytek.V tuto dobu je všechno moderní a nikdo si s tou modernizací nedá pokoj.Modely oblečení navrhují módní návrháři.Oblečení navrhnou,ušijí a předvádějí.Samozřejmě že za to mají i pěníze,když jsou slavní.K tomuto bych chtěla něco vzkázat: ,,Hodně šťestí,Jano,v budoucnosti!"

Povídka na co nejvíce vyjmenovaných slov

27. dubna 2009 v 0:16 | Nicole
V Přibyslavi bydlel bystrý Zbyněk.Moc se ale mýlil ve zvířatech a myslel si,že jsou hodná.Tak jednou takhle šel s pytlem na pytlačku a cestou narazil na mýtinu.Uviděl slepýše,který syčel.Chtěl si ho tedy pohladit.Už už se k němu nakláněl,ale slepýš ho kousl.Uražený Zbyněk šel dál.Brzy narazil na sysla.Přiblížil se k němu a chtěl ho ulovit.Sysel ho zbystřil několik metrů od něj.A jelikož Zbyněk na něj šel s pytlem,tak sysel zavolal o pomoc své lesní kamarády.Sýček,sýkora,slepýš,sova i výr mu přispěchali na pomoc.Najednou se z pytle stalo chmýří a potom se zvířata vthla na Zbyňka.Honila ho až na louku,a jelikož byl Zbyněk alergický na byliny,tak kýchal.Zbyněk upadl a zvířata se na něj vrhla.Snědla ho až na kost.Potom se začalo blýskat a Zbyněk se probudil. ,,To byl ale zlý sen," pomyslel si.

Pipla osmahlá

7. dubna 2009 v 23:08 | Nicole
Novodobý druh slepice,která má hnědou až žlutou barvu.Jí jenom vybrané druhy ovoce a zeleniny,jako např.:ananas,okurky,rajčata nebo třešně.Je náročná na teplotu,musí být chována v teplotě 15-20°C.Každé ráno se loudavě probouzí a je celá taková spomalená.Nějvětší část těla má hlavu,která se pyšní velkým žlutým zobákem.Malé nožičky,které drží její tělo,jsou černé.Je to pyšné zvíře,které se nevyplatí chovat doma.

Výlet na Měsíc

7. dubna 2009 v 19:28 | Nicole

Psal se rok 2060 a já jsem už nevěděla co si počít s volným časem,kterého mám teď opravdu spoustu.Do schránky mi jeden den přišel leták s lety na Měsíc za výhodnou cenu.Řekla jsem si "proč to nezkusit?".Peněz mám přeci docela dost za celoživotní práci,která mi nedávno skončila.Jelikož sem už babička,plná elánu,která neváhá zkoušet nové věci,tak jsem do toho šla.

Šla jsem tedy do agentury D.A.Y,od které jsem dostala leták.Vešla jsem do velkých dveří v ještě vetší budově.Bylo tam všechno tak hypermoderní,že jsem valila oči.Skoro všechno tam bylo na dálkové ovládání a zaměstnanci měli na sobě pláště,které se,po zmáčknutí jednoho určitého tlačítka,samy očistili,když byli nějak špinavé. "Ty si musím pořídit domů." řekla jsem si s úsměvem.Šla jsem rovnou na recepci.Taková sympatická paní,která byla robot,mě pozdravila a zeptala se co bych si přála.Podala jsem jí leták se slovy: "Mám zájem o let.".Ona si ho prohlédla,zvedla telefon a ve chvíli,kdy ho položila,mi řekla,že jsou ještě volná místa a že mě přijmou.Šla jsem s jedním z pracovníku do takové velké bílé místnosti,ve které by jste nepoznali,kde je strop a kde zdi.Sedla jsem si na černou židli a pozdravila ostatní,kteří seděli vedle mne.Po chvíli přišel takový zarostlý pán s blonďatými vlasy a říkal nám pokyny pro let.Zaškolil nás všechny asi ve třech hodinách a když jsme pak složili závěrečnou zkoušku z bezpečnosti,tak nám řekl,že nás všechny bere a podrobnější informace nám ještě zavolá.Rozloučili jsme se a pak jsem šla domů.


Několik týdnů jsem čekala na telefon.Ten zarostlý pán sice říkal,že to bude určitou dobu trvat a že máme být trpěliví,ale po těch několika týdnech jsem už začínala mít obavy,že na mě třeba zapomněl a že nezavolá.Pár dní jsem ale ještě čekala.Představovala jsem si celou tu cestu na Měsíc.Pak jednou takhle odpoledne,když se nudím a poslouchám rádio,mi zazvoní mobil. "No jo.Neznámé číslo," řeknu,když se podívám na displej.Přijmu hovor a sláva,volá ten pán z agentury.Říká,že má pro mě volné místo pozítří v 11 hodin dopoledne a že poletím ještě s jednou paní.Souhlasila jsem s termínem a byla jsem tak šťastná.Hned jsem šla tu dobrou zprávu povědět všem co jsem znala.

Den poté jsem uspořádala malý rozlučkový večírek pro mé známé.Jelikož zítra v 11 mám být na startovní dráze pro raketu,tak jsem z večírku odešla vážně dost brzy.Se všemi jsem se rozloučila a vyrazila domů.Doma jsem si lehla do postele a v mžiku usnula.Ráno jsem se probudila kolem 9-té hodiny.Probudila jsem zbytek rodiny,udělala snídani,ustrojila se a všichni jsme pak vyšli.Rodina mě doprovázela,protože se chtěli se mnou ještě rozloučit.Pomáhali mi nést tašky s oblečením,které jsem si brala s sebou.Přišli jsem tam asi v 10:45,ale ta paní,co měla jet se mnou tam ještě nebyla.Ten zarostlý pán ke mně přišel,pozdravil mě a celou mou rodinu a řekl,abych si své tašky dala do zavazadlového prostoru.Tak jsme teda šli k té raketě.Z dálky se nám zdála poměrně malá,ale když jsme stáli přímo po dní,tak jsem jen koukali nahoru s údivným "Áá".Tašky se v pohodě vešly do určeného místa.Pak jsem se loučila s rodinou.Nejvíc plakala malá Julie,která má teprve tři zoubky.Utěšovala jsem jí,že se brzy vrátím a ona jakoby mi rozuměla a přestala plakat.Pak k nám přišel ten zarostlý pán a zeptal se nás,jestli nevíme,kdy dorazí ta paní,která má jet se mnou.Já jsem řekla že nevím,ale že si myslím,že se jenom zpozdí.Pak malá Julie se začala smát a koukala se přitom na toho zarostlého pána.Natahovala k němu ruce a potom ho zatahala za jeho vousy.Líbilo se jí to a smála se ještě víc.Pak se podívala na tatínka a divila se,proč tatínek žádné vousy nemá.Ještě nějakou tu minutku jsem se loučila s mojí rodinkou a pak jsme viděli,jak paní Zahrádková,ta co má letět se mnou,přibíhá a celá vyčerpaná se omlouvá.Ten zarostlý pán řekl,že to ani tak nevadí,hlavně,že přišla.Tak jsme nastoupili do rakety.Uslyšeli jsme pokyny,že se máme připoutat a zachovat klid.Za chvíli začalo odpočítávání.Pak přišlo chvění.Jako když máte opravdu silnou zimnici a celí se třesete.K tomu byl ještě hrozný hluk.Za několik minut to přestalo.Viděli jsem nejdřív Pardubice,pak Evropu a pak celou Zemi jako na dlani.Z takové velké výšky to je opravdu hezký pohled,když to vidíte na vlastní oči.

Pak jsme si už mohli rozepnout pásy a volně se pohybovat po raketě.Rozepli jsme si teda pásy a najednou to přišlo.Taková volnost!My jsme létali!Bylo to úžasné!Odráželi jsme se od zdi ke zdi.Mávali rukama jako křídly.Plavali jako ve vodě.Byli jsme prostě nadšení.Pak jsme si zase museli sednout a zapnout pásy.Přistávali jsme totiž.Bylo zase to hrozné chvění a hrozný hluk.Ale zase to přestalo.

Vystoupili jsme tedy na dlážděnou cestu,kolem níž se táhla řada voňávých květin.Já jsem začala kýchat,protože mám na kytky alergii.Šli jsme po té cestě a cítili se tak volnější než na Zemi.Došli jsme do velkého,luxusního hotelu s názvem "Fun Sunrise" a ubytovali se.Pokoje jsem měli hned vedle sebe a balkón jsem měla společný s paní Zahrádkovou.Měla jsem krásný výhled dolů na centrum města a v dáli na velkou neobydlenou část Měsíce,kde byla trochu mlha.

Jak sem se tak zadívala na tu krajinu,kterou jsem viděla z balkónu,tak někdo nečekaně zazvonil.Vůbec jsem netušila,kdo to může být.Šla jsem tedy ke dveřím a otevřela dveře.Stála tam taková hnědovlasá paní s dlouhýma nohama a byla ustrojená jako pokojská.V ruce měla takový velký košík přikrytý červenou saténovou utěrkou.Dala mi ho se slovy: "Tady máte.To je taková maličkost od našeho hotelu.Je zdarma.Ať vám chutná a ať se vám u nás líbí." Potom se usmála a odešla.Já sem tam stála a koktala něco jako "děkuji" pak jsem zavřela dveře.Byla jsem překvapená,protože něco jako velký košík s něčím,co mi má chutnat,jsem nečekala.Sedla jsem si na svou velkou postel,která byla pokryta taky saténem.Košík sem si položila před sebe a nejdřív jsem dumala nad tím,co to asi bude. "No,když mi to má chutnat," řekla jsem si v duchu, "tak by to mělo být asi něco sladkého,třeba čokoláda.Mňam." Už jsem nemohla déle čekat a tak jsem nahlédla do toho košíku.Mé mínění bylo správné,akorát že k té hořkosladké,medové,jahodové a karamelové čokoládě byli i gumoví medvídci,které já moc ráda.Bylo jich tam asi pět balíčků.Hned jsem si jedny rozdělala.Byli vážně dobří.Vzala jsem si ještě pár méďů a balíček jsem zavřela a dala zpátky do košíku.Košík jsem pak přikryla saténovou utěrkou a dala do nočního stolku,který byl dost velký.

Když jsem hotelový pokoj měla jakž takž zabydlený,rozhodla jsem se,že bych se mohla jít projít k bazénu,abych ho viděla z blízka,než z nějakého desátého.Nebrala jsem si ale plavky,protože jsem si bazén šla jen prohlédnout.Když jsem od něj byla asi tak metr a půl a chtěla jsem si šáhnout do vody,tak jsem uslyšela nějaké křičení,které míří mím směrem.Otočila jsem se,abych se koukla,co to je.Viděla jsem asi devatenáctileté puberťáky.Běželi kolem mě a honili se.Byli v takovém roztržení,že do mě vrazili a já jsem spadla do toho bazénu.Když jsem se vynořila,neslyšela jsem žádné ječení,ale viděla jak ti mladí stojí na okraji bazénu,podávají mi ruku a hrozně se omlouvají.Řekla jsem jim,že to je v pořádku a že mi to nevadí.Ještě několikrát se mi omlouvali a pak šli svým směrem.Já sem šla rovnou nahoru do svého pokoje se převléct.Cestou sem docela mrzla,jak to oblečení bylo mokré.Dojela jsem výtahem do desátého patra a vzala si nějaké suché oblečení.Sedla jsem si na postel a zapla jsem si notebook.Psala jsem si přes icq se svou rodinou a kamarády.

Další dny pobytu na Měsíci jsem se v bazénu koupala,ale už v plavkách,né v oblečení.Procházela jsem se ve dne po městě a večer jsem navštěvovala různé bary.Hodně jsem i fotila a natáčela různá videa.Podnikla jsem i cestu do neobydlených oblastí,a to na samotný povrch měsíce.Sáhla jsem si na ten kamenitý povrch a jako prach z mých rukou odletěl.

Pobyt na Měsíci trval tří měsíce.V posledním měsíci se mi začalo docela stýskat po mých známých,že nejsou vedle mě.V předposlední den jsem si už začala balit své věci a užívala si posledních chvíli na Měsíci.V den D k nám přišel ten zarostlý pán se zprávou,že odjíždíme.Tak jsem zase s paní Zahrádkovou,dnes se neopozdila,naskládala své tašky do zavazadlového prostoru,sedli jsme si,připoutali se a vyrazili jsme na cestu.Zase jsem se v raketě mohli volně pohybovat a létat sem a tam.Lekli jsem se ve chvíli,kdy v raketě začalo blikat červené světlo a hlásit "Pozor!Náraz!".Bála jsem se.Dívala se z okénka rakety a viděla jsem jak se nějaký meteorit,o rozměru asi metr na metr,blíží k nám.Ale štěstí nám přálo a díky zručnému pilotovi naší rakety,jsme se mu bezpečně vyhnuli.Potom jsme si měli zase sednout a připoutat se.Zase jsme přistávali.

Z rakety jsme vyšli a cítili jsem se docela těžce.Vzali jsme si své saky paky a štrádovali si to domů.S paní Zahrádkovou jsem se rozloučila a dali jsem si na sebe čísla,že si potom napíšem nebo zavoláme a sejdeme se.Paní Zahrádková odešla a já slyším "Mamiiii..".Otočila jsem se,tašky hodila na zem a přivítala se se svou rodinkou.Byla jsem tak šťastná,že je vidím.Vítali jsme se asi deset minut a všichni chtěli vědět o mém pobytu víc,ale já jim řekla,že si to vypravování necháme až na doma.Tašky jsem doma nechala v předsíni a pokračovala jsem dál do vstupní haly.Najednou tu vidím nápis "Vítej doma,mami!".Když si ho nahlas přečtu,hned se ozve křik.Asi desítky známých se tu sešly a společně mě vítají.Byla jsem překvapená,ale také moc šťastná,že je vidím.Dali jsem si oběd,který uvařila moje šestnáctiletá dcera Lucka,a byl moc dobrý.Po obědě jsme si všichni sesedli v obýváku a já jim vyprávěla,co jsem za ty tři měsíce na Měsíci zažila.Všechny mé povídání bavilo a chtěli pořád slyšet víc a víc.

Od toho návratu z Měsíce,jim skoro každý den vyprávím znovu a znovu svůj příběh na dobrou noc.



KONEC…

 
 

Reklama
Reklama