Moje...

Stále žiješ?

3. května 2017 v 23:13 | Nicole
Ano, to víte že jo. A pořád nezajímavě..

"Kólbenka" aneb práce ve fabrice

10. ledna 2016 v 0:25 | Nicole
Ještě před dvouma rokama jsem si jako naivní holčička pořád říkala "půjdu dělat kamkoli, jen ne do fabriky!". Avšak život není vždy tak hezký, jak si ho vysníme..

Ozvěna po letech

24. října 2015 v 0:05 | Nicole
Tak nějak sem chtěla napsat článek už včera, ale zavrhla sem to a nevěděla sem tak nějak dohromady, co napsat. Tak to napíšu teda dohromady.

3... 2... 1... to utíká!

3. září 2014 v 3:51 | Nicole
Prázdniny jsou už skoro za mnou, jen poslední hezký měsíc zbývá. Strašně, fakt STRAŠNĚ to uteklo a ani se mi tomu nechce věřit. Nic zajímavýho ani produktivnýho jsem nedělala, jen seděla u kompu a pařila wowko. A to sem plánovala řidičák, odjet někam do chatky a zkoumat zákoutí republiky, fotit a nahrávat kousky hezkých dnů a na konci prázdniny z toho udělat zajímavý video, učit se na zkoušku v září, ale.. prostě ne, nebyla nálada, žádná energie ani nadšení.. V celku to byly prostě prázniny na prd.
Ale také se stalo něco, co mi třeba v budoucnu změní život. Dala jsem se do pečení! A to díky Ro a jejím videům, který jsou opravdu kreativní a člověk jen žasne. :) Tím pádem jsem vyrazila do města a nakoupila pár vymoženůstek, který mi pomohou k lepším výsledkům a dekoraci výtvorů. Ale ovšem, že mi vše nešlo hned jako po másle - pár připálených věcí se našlo. Jo, práce cukrářky by mě bavila, bavilo mě se koukat na ten pořad o dortech, co běžel v telce a je to kreativní práce, takže něco pro mě.
A taky mě pořád svědí představa o bytečku jen pro mě a šmudlouše. Už bych chtěla, abysme měli práci a hezky si žili spolu někde v klidu a měli úžasnej byt. Jen prostě tak nějak pořád čekám na zázrak, že ke mě někdo příjde a nabídne mi tu nejúžasnější práci, která by mě bavila a byla by dobře placená. Ah, čistá naivita, ale ano, pořád sním.

Stará láska nerezaví

12. května 2014 v 1:31 | Nicole
Poslední dobou je všechno takový až moc nečekaný a zvláštní, překvapující.. no nestačím se divit. Ten pocit velkého debilního úsměvu se mi zase vrátil a všechny vzpomínky s ním. A bohužel taky choutky. Všechno ve mě je najednou popletený a já nevím, co za tím je. A ani nevím, jestli se z toho radovat a nebo se bát. Hned bych změnila minulost a udělala všechno jinak, jen kdybych věděla, jak to dopadne. Sem tam mě popadne taková melancholie a říkám si, co by bylo, kdyby.. Kdybych se odhodlala už dřív, když tu seděl vedle mě a volal si s kámošem, kterej se ho ze srandy ptal, jestli sme na to už skočili.. :D :D A všechny ty chvíle strávený venku a tak.. Jak to bylo nádherný, jen až moc nevinný, že z toho nic nebylo. Nejbáječnější kluk to pro mě ale pořád zůstane, a to nezměním, a ani nechci. Zaslouží si, aby měl někoho, kdo mu říká, jak je úžasnej.
Budu se holt muset spokojit s tím, že mám taky platonickou lásku, která je nadosah ale přitom není. (Jak má Jana :D) I když taková představa ani není špatná. Ale říkejme tomu spíš bezva kámoš na obdivování. :D
Cold never bothered me anyway.

Poprvý sem jí slyšela naživo na Majálesu a hned sem si jí zamilovala. Ty housle tam, ahh...

A co vy? Taky Vás mrzí něco, co by jste ve svém životě udělali jinak, kdybyste měli tu možnost?

Milé léto, jak já tě...

31. března 2014 v 13:45 | Nicole
Dobře, je sice ještě jaro, ale já tak nějak beru, že v roce je jen léto (teplo) a zima (zima). A dospěla jsem ke krásnému konstrastímu závěru:

"Miluju zimu, nesnáším zimu.
Miluju léto, nesnáším léto."

Asi si říkáte, co to tu píšu za nesmysly, ale je to tak. Miluju zimu, protože je sníh, vánoce, led a taky jedinej čas v roce, kdy mě je teplo, ale zároveň jí nesnášim, protože se mi brutálně zhorší ekzem. Miluju léto, protože je hodně volna, hezký panorámata všude, ekzem se zase naopak brutálně zlepší, že to vypadá, že žádnej sem nikdy neměla, nadruhou stranu mám brutální alergii a je mi děsná zima a připadám si jak blbec, když v parnym teplu nosim mikiny a tak. :D Hold to je můj ošklivý úděl, no.
Každopádně už jsem navštívila párkrát chalupu a bylo to tam báječný, už se těším na první grilovačku, jak se nadlábnem.
A taky se nejvíc těším na výlety na Stéblovou, protože minulej rok to tam bylo taky báječný, tak se počachtáme i tenhle rok. :D
A samozřejmě na Seč, už třetím rokem. ^ (a doufám, že se tam setkám s Arašídem! :D)

I´m thankful.. for you

17. února 2014 v 23:46 | Nicole
Tak, jak plyne čas, jak se všechno okolo mění, jak tisíce neznámejch lidí choděj kolem mě, tak jsem čím dál tím vděčnější za ty lidi, co jsou tu se mnou a pro mě. Co při mě stojí, rvali by se za mě, jsou moji strážní andělé a díky nim je svět báječnější.
Stačí je jeden den strávenej s blízkejma a hned mě naplní pocit neskutečný radosti a spokojenosti.
Moje mamka (Jarča :D).. nejbáječnější to ženská na světě, můj vzor, vždy jsem chtěla být jak ona. Nejvyrovnanější člověk, vždycky báječně naladěná dobrou náladou a s úsměvem.
Jana.. byla tu vždycky pro mě, i když byla kilometry daleko na dlouhou dobu. Ty zážitky s ní, zkušenosti, miliony debilních fotek. Bože, ženská, žeru tě!
AndreJa.. jo, posledních několik let je jinejch, než jaký to bylo v dětství, ale teď jako náhle k sobě máme zase blíž a nový báječný zážitky jsou v dohlednu. Taky jsem za tebe ráda a už si nedokážu představit život bez tebe.
Káík.. nic mě v životě nemohlo potkat lepšího než ty. Zachránil jsi mě v tý chvíli, když jsem to v životě děsně potřebovala. Kdoví, co by se mnou teď bylo, kdybys mě nenaučil opravdu milovat. Slova nestačej na to, aby vyjádřila, co pro mne znamenáš.
Babička, děda, strejda.. zbytek mojí rodiny. Udělali by pro nás všechno, pomáhaj nám, když to potřebujem, jsou tu vždy pro nás a já si toho nesmírně vážim. Lepší rodinu bych si ani vysnít nemohla.
Arašíd.. ty zážitky s tebou taky báječný. Výlety, akce, hodinový psaní.. nejlepší kamarád jsi vždy byl a vždy zůstaneš, i když jen většinově virtuální. Vždy mi dokážeš zvednout náladu a zahnat nudu.
Takovej ten fajnovej pocit, že na tom světě fakt někoho máš.. umřela bych pro vás, jste nejlepší. Děkuju za to, že jste tu pro mě.

Prázdninky

12. února 2014 v 18:14 | Nicole
Ano, už je to nějaký ten čas, co jsem tu nepsala nudný nezáživný blbosti z mýho života, tak.. je to tu.
Tak moje bájová vejška se opravdu projevila jako totální pakárna a zbytečnost, ale zimní semestr a první zkouškový je za mnou. Je to tam docela i fajn, když po přednáškách dem s holkama na kavčo a pokecat. A taky nějaký hodiny jsou bájový (i když sem teda na většinu z nich nechodila). Hlavně pan učitel na pedagogiku je fakt fajnovej a zábavnej, ale jelikož byla od osmi ráno, tak sem se na to časem taky vyprdla. :D
Před tejdnem mě fakt po hodně dlouhý dlouhý dlouhý dlouhý době navštívila A*. Bylo to fajn, po dlouhý době pokecat, zavzpomínat a tak. A taky jen doufám, že se na tu Prahu vysere a půjde studovat hezky sem a budem spolu zase jezdit na bruslích a na kole a ona bude vedle mě běhat a bude to prostě suprový, jako tehdy..
Jaruna mě už pořád vytáčí kecama o tom jejim amantovi a prostě každá zmínka o něm je nechutná a je mi z toho zle. Fakt už jí narovinu říkám, ať o něm pořád nemluví, ať si to říká někomu jinýmu a že mě to nezajmá. A co že jí štve a chová se tak a tak.. bože co si myslí, když je to ženáč? Ošklivej, napůl bezvlasej, bankéř, pořád na mobilu, sranda s nim není, je to suchar.. no lidičky, toho já bych hnala hnedlenc.
Jinak mám teďkonc prázdninky a tak jaksi všechno naruby. Chodím spát ve tři ráno, vstávám ve tři odpoledne. Snídám po třetí a večeřím po desátý večír. Tak nějak mi to ani moc nevadí a užívám si volna. Dá se říct, že je to krásně využitej čas pro expení. :D
A také jsem objevila božskej seriál, kterej mě opravdu chytl. Jmenuje se "Once upon a time" a objevuje se tam hodně pohádkovejch postav a je to prostě krásnej seriál (a to já na seriály nikdy nebyla - kromě Simpsnů, Sabriny a Totally Spies).
A abych si ještě nakonec postěžovala, tak mě štve, že je pořád tak hnusně, zima a není sníh. Tak buď ať mrzne až praští a pořádnym sněhem, nebo ať už sakra je léto!

Jak strašně to letíííí

23. ledna 2014 v 19:15 | Nicole
Jen tak jsem se před chvílí dívala na svojí plochu na kompu, a teďkonc tam vidím složku "ČTVRŤÁK". No a najednou si prostě říkám, jak ten čas letí. Pamatuju si, jak sem si tam dávala všelijaký blbosti do školy, k matuře, úkoly a tak. Strašně ty 4 roky uběhly, a to si pamatuju, jak sem si v prváku říkala, že to tam ty 4 roky nepřežiju. A on člověk než se naděje tak je to všechno pryč a tajhle si už užívá první semestr na vejšce. A teď si zase říkám, že to bude nekonečný, že to nebude ubíhat, ale než se zas naděju, tak je to pryč. Člověk si to ani neuvědomí a další část jeho života skončí lusknutím prstů.
Už je to doba, co jsem byla malá, dováděla venku s partou lidí, zkoumala svět, porušovala pravidla a stávala se puberťákem (kterým jsem mimochodem doteď). Ale pořád si to pamatuju a vzpomínám, jak sme blbli, hráli míčový hry a prozkoumávali všechny polabinský hřiště.
A samý naschvály a blbosti na základce. Jak paní družinářka z nás měla pořád kecy, jak sme trávili dopoledne a odpoledne v chaloupkách na hřišti, hráli na schovávanou, lezli po prolejzačkách a drhli pinpongovej stůl jarem a všelijakejma přípravkama, protože sme ho minulej den pomalovali. Jak sem pořád obdivovala všelijaký kluky a oni věděli, že se mi líběj, jak sme měli milion přezdívek pro ně, jak sem pořád měli nějaký problémy, natáčeli videa při hodině, radili si, když zkoušela třídní z dějepisu. Sakra to bylo boží.
No a pak bídná střední, kde se to přežít dalo, ale byl to vopruz.
Ale teď je už vejška, tak doufejme, že tato kapitola skončí už taky co nevidět. :)

Schooling the World

13. ledna 2014 v 18:14 | Nicole
Právě jsem shlédla dokument s totožným názvem jako nadpis, a tak nějak (když už mám o tom psát esej) se rozepíšu i sem. Ve zkratce - dokument pojednává o chudých lidech z Indie, o kmenech, které mají svou kulturu a jejichž děti jsou ovlivňováni Západním moderním učením.
Působilo to na mě dost depresivně, smutně a prostě barbarsky. Brát někomu jeho svobodu a vnutit mu vzdělání s vidinou lepší budoucnosti a honbou za prachama.. A co je vůbec lepší? Proč je všechno jen o penězích?
My, v moderních společnostech, si myslíme, že jsme prostě jedinečný a že vzdělání a orientování se v moderních technologiích a pokroku je prostě in a že to musíme vštěpovat těm, kteří nejsou vzdělaní. Jo, třeba to je nějaká ta grupová vidina lepšího zítřku, ale pro mne tedy rozhodně ne. Prakticky zanedbat danou kulturu a jít směrem, kterej je společností považovanej za nejsprávnější... bože, to je strašná diktatura. Kdybych zažila tu dobu, tak s klidem můžu říct, že se cejtim jak za fašistickýho Německa. Člověk ztrácí svou svobodu a je považován jen za produkt společnosti a pomáhá jí vylepšit. Jsem strašně znechucená! Jak takhle může někdo jednat a přetvářet lidi?
Nic není dokonalý, nic není nejlepší. Peníze jsou zbytečný a jen nás ovládaj, měly by se zakázat. Celoživotní honba za penězma a postavení. Nemyslím si, že jsme vyspělá kultura. Jen zastíráme svoje pravý já a ovládáme svět technologiema. Prostě si myslím, že by nám bylo lépe, kdybysme žili v těch dobách polí a statků s minimálním vzděláním a se žádnejma starostma s tím, kdy už zničíme svět..
Je mi fakt na nic teď.

Vánoční svátky a Silvestr

6. ledna 2014 v 15:17 | Nicole
Ano! Vánoce už přišly. Už týden předem jsem se těšila na 24., ale dny utíkaly tak rychle, že jsem neměla pojem o čase. Na Štědrý den jsem šla s Janou jako vždy na naší vánoční procházku po Rosicích, a zase jsme se smály těm ubohým barákům, co tam jsou (a komunistickejm taky). Pak jsme si daly dárky a rozloučily se. Já si to štrádovala rovnou k babice, kde sem tajně ochutnávala salát a jedla něco málo z cukroví. A jako vždy kolem páté hodinky jsme šli papkat. Kapr tento rok nebyl, což jsem byla jen ráda (aspoň to tam nesmrdělo). Kolu jsem popila, vínko jsme si dali (ti odvážnější slivovičku). Já měla tento rok proslov, tak jsem něco na úvod řekla a mohli jsme jíst. S plným bříškem jsem se s nůžkama vrhla na dárky. Bylo jich dost na to, že jsme si všichni řekli, že na Vánoce nehrajem, a dárky kupovat nemusíme (nicméně jako každý rok to babička říká :D). A zbytek večera u telky s pohádkama. Ale tenhle rok musím uznat, že ty pohádky stály za prd - hlavně ta na jedničce teda. Ale večer stejnak báječnej.
Jinak Vánočních prázdninách jsem se vydala po dlouhé době opět do Liberce. S "nadšením" jsem v pátek v 7 hodin večer nasedla do vlaku. Netěšila jsem se tam, protože se mi Liberec nelíbí a chtěla jsem si užívat fajn silvestra doma s kámošema a v pohodlí, ale jelikož jsem nechtěla křenit, tak jsem se vydala do Liberce za Káíkem. Jak bláhová jsem si plánovala, že se budu celé ty tři hodiny učit na zápočet, ale opravdu to tak nedopadlo. Koukala jsem z okna, spala a čekala, až tam konečně dorazím. Ve vlaku moc lidí touhle dobou nebylo, ale v Turnově nasedla nějaká partička opilců a Turků. Ti opilci si naštěstí vlezli do jiný části vagonu, ale stejnak sem z nich měla divnej pocit. No, ale ti Turci si sedli přímo za mě. Po pár minutách ke mě jeden příjde a zeptá se mě, jak dlouho to trvá do Liberce. Tak jsem mu odpověděla, že tak půl hodinky, on se divil, poděkoval a šel si zpátky sednout. Ale po další chvíli ke mě zase přišel, sednul si ke mě, zeptal se mě, jestli to nevadí a začal si se mnou povídat. No tak jsem se dozvěděla, že studuje v Madridu, ale že se mu tam nelíbí a teďkonc že s kámošema cestujou zkrz Evropu po různejch městech. Tak mi to přišlo zajímavé. Potom jsem ho naučila pár slovíček v češtině, pokecali jsme ještě tak nějak o blbostech a pak jsme vystupovali. Na závěr mi řekl, že je opravdu pravda, že český holky jsou fakt krásný, tak teď jsem se o tom aspoň přesvědčila fakt od nějakýho cizince, né jen ze čtení časáků a kdejakejch článků na netu.
Na nádraží už na mě čekal Káík. Byla jsem ráda, protože bych se tam ve tmě bála sama, tak jsem ho hned objala a dala hudlana. Vzal mi tašku a šli jsme dolu do města na bus. Cestou jsme si koupili kebab a hezky jsme žrali. Autobus jsme stihli jen tak tak, ještě, že jsem ho doběhla a počkal na nás. A jak jinak to probíhalo na svátky? No, tak chodili jsme do krámu, koukali na pohádky, kuchtili a hráli (což se sdílenou wifinou nebyl žádnej med :D). Taky jsme šli jeden den nakupovat dárky (teda jen mě, abych si vybrala). Šmejdili jsme všude možně, ale hlavně v Gatu a New Yorkeru. V NY jsme strávila trochu víc času u spodního prádla, a nakonec si vybrala bolerka, který jsem chtěla už dřív, ale tyhle byly hezčí a fajnovější. Taky jsem si zkoušela takový ty oblečky, ale nevzala jsem si ani jeden, protože zrovna byly vánoční a s peříčkama. Jinak jsem byla donucena ještě k prďenkám.
No a tak jsme čekali na toho 31. prosince, až půjdem oslavit Silvestra. Nějak ani nevím, jestli jsem se bála, nebo se těšila. Vizážový přípravy se neobešli bez nadávek ("Nedělej si ty culíčky, vypadáš jako dítě." "Ty máš co říkat, staříku.") a škádlení, ale nakonec jsme to zvládli. Každopádně jsem si udělala rybáky a vyrazili jsme. Na zastávku jsme přišli zrovna včas, ale ten autobusák si prostě nastavil "manipulační jízda" a nezastavil nám. Tak jsme byli naštvaní a šli jsme až k radnici do města pěšky. Myslím, že to byla tak krásná půlhodinka. Konečně jsme dorazili na místo a já se pořád bála. Byla to taková barhospoda no, jinak nevím, jak to popsat. :D Chvíli jsme hledali zbytek lidí, se kterýma jsme tam měli slavit, ale našli jsme je poměrně hned, zamávali na nás a tak jsme šli za nima. U stolu měli plno a tak jsme se jen tak tak vešli. Stůl byl do půlkruhu, tak jsme si s Káíkem sedli naproti sobě na kraj, protože se lidi nakonec nějak nesešoupli, abysme mohli sedět vedle sebe. Já pořád koumala okolí, lidi, nápisy na tabulích a na baru, sbírku alkoholu, co tam měli, smála jsem se, když si Káík s F* povídali o tankách (a sem tam sem ten "nechápavý" pohled sdílela s F* sestrou), a tak permanentně jsem se usmívala, jako vždy. Vedle mě seděl H*, ale byl zaneprázdněn skřehotáním a dováděním s nějakou holkou, co seděla vedle něj. Po chvíli se na mě ale otočil s lihovkou v ruce a se šibalským úsměvem mi na tvář namaloval kolečko s tečkou uvnitř (ano, roztok chemicky) se slovy "To mají všichni, dovol mi tě taky označkovat." Důrazně jsem ho ale varovala, ať mi tam nekreslí taky p**u, kterou měl zrovna on na čele. :D Ale každopádně druhej den sem na tváři nic nenašla. Potom mě tam objímal a dělal samý naschvály a přitom koukal na Káíka se slovy "A vadí ti, když jí dělám tohle a tohle a tohle." a já se tam válela smíchy. Během toho večera jsme tam pili pivo, dali si panáka (já jak jinak než Malibu) a taky šampáňo. Taky se najednou všichni u stolu sebrali a šli hrát fotbálek. Já zůstala u stolu s F* sestrou I*. Seznámily jsme, (do tý doby jsem ani nevěděla, že F* má sestru) a já byla nadšena, že nemá taky český jméno (ano, mám slabost pro lidi s výjimečnýma jménama). Pak jsme si sedly k sobě a kecaly a byla fakt fajnová.
Netrvalo dlouho a ostatní se vrátili z toho fotbálku nějak až moc rychle se mi zdálo. Tak jsem šli k baru zaplatit, protože do půlnoci to muselo bejt zacálovaný. Poté jsme sbalili tašky se šampáňama a nějakou pyrotechnikou a šli jsme na náměstí, kde měl být ohňostroj. Nebylo to daleko, snad jen minutka cesty. Nečekala jsem, že ohňostroj bude trvat přes půl hodiny, ale bylo to krásný pokoukáníčko. Přitom jsme konuzumovali 3 druhy pitiva, kluci zapalovali prskavky a nějaký lítající včely a smáli jsme se. I* se bála toho rachotu z ohňostroje, tak jsem se jí ujala a celou dobu jí objímala, aby se nebála. F* nás při tý příležitosti vyfotil. Když hodiny začaly bušit půlnoc, tak jsme si všichni popřáli hezkej novej rok, já dostala novoroční pusu od F*, H* a samozřejmě Káíka, a byla jsem spokojena.
Když ohňostroj skončil, tak jsme se zase vrátili zpátky do té barhospody. Já si dala jen kofolu, ale stejnak mi bylo těžko a věděla jsem, že to dopadne dosti nežádoucně. A také, že jsem měla pravdu. Po chvíli se odebírám na záchod, který samou nenávistí znesvětím snědlým kebabem záchod a spolu sním i podlahu, mé tílko a košili. Fuj! Ale byla jsem vzorná a utřela jsem to. Poté mi bylo už lépe, ale byla jsem unavena. Nějaký čas jsme ještě pobyli, kluci si zahráli hru s kostkama (s nadšením jsem myslela, že to bude Macháček, ale bohužel) a tak nějak jsme byli společensky vyčerpaný a po třetí hodině ranní jsme s Káíkem odešli. Šli jsme opět pěšky, a hezky jsme se provětrali. Doma jsem hned ulehla do postele, ale nějak stejnak nemohla usnout. Druhej den jsem vstávala na oběd a ani nedokážu popsat ten báječnej pocit, co jsem do pusy dala první lžíci čočkovky! S chutí jsem papkala a bylo mi fajn.
Další den jsem jela domů. Měli jsme jet všichni (F*, Káík, já, R* a V*), ale F* bylo zle, tak jeli až další den.

Takže abych to shrnula, tak jsem si to nakonec fajnově užila a bylo to až nad mé očekávání okouzlující.
Těším se na další Silvestr!

Vánoční svátky a všechno to kolem

23. prosince 2013 v 19:16 | Nicole
Ano, už je to tu. To každoroční vánoční bláznění, šílený a rozčílený lidi v obchoďákách, jak se snaží koupit poslední zbytky dárků, tísíce utracenejch peněz za zbytečnosti, lítání po baráku a zdobení každýho koutu v domě.. Ale pro mě jsou Vánoce jiný, klidný, pohodový. Už na začátku prosince mě popadne vánoční nálada, to hezký naladění, spokojenost, klid. Miluju tohle období. Kvůli dárkům se nijak nehonim, kupuju je až po 20. prosinci a stíhám to a mám vše potřebný. Vánoce jsou báječnej čas, s celou rodinou pohromadě, u jídla, u dárků, u televize v domácí pohodě. Mám pocit, jako bych se samým tím blahem vánočním každou chvíli měla rozplynout a nic by ze mě nezbylo.

• pořád se těším na dárky, jako malá holka, i když jich už není tolik, jako když jsem byla opravdu malá.
• pořád si přeju ten pletenej svetr se sobem, jak je vždycky v těch filmech, a ti co ho dostanou z něj nejsou nadšený.
• každej rok sním o bílých vánocích.
Polární expres je ten nejbáječnější vánoční film.
Owl City - Christmas Song je úžasná vánoční písnička.

Všem Vám přeji krásné Vánoce a šťastný Nový rok.

It´s winter! Celebrate.

12. prosince 2013 v 19:07 | Nicole
Ano, moje oblíbený období už je nějakej ten čas tady a já jsem celkem ráda. Zima je moje nejoblíbenější období, i navzdory tomu, že mám extrémně vysušenou pokožku a můj ekzem se zhoršuje o 100% ale.. na sněhový radovánky nic nemá. Pohled na bílou zasněženou krajinu je báječněj a nejúžasnější. Stát v chumelenici a užívat si poletující kousky vloček kolem tebe. Ah, nejradši bych měla zimu každej den svýho života, ale hlavně hodně sněhu s tím! Jo, bohužel žiju v takový p*deli, kde sníh fakt moc není, což mě štve. Napadne až po Vánocích a zkazí celou tu vánoční atmosféru. Chci zpátky bílý Vánoce! Ráda bych se také vrátila do let, kdy jsme každý den trávili na kopcích a jezdili dolů na lopatách.

Kryokomora? Proč ne :)

12. listopadu 2013 v 19:48 | Nicole
Ano, dnes se mohu prohlásit za člověka, který tímto procesem úspěšně prošel. A o čem že to vlastně mluvím? :)

Kryocentrum - budova, kde se nachází kryokomora - komora, do který vás zavřou, je v ní děsná kosa a musíte tam vydržet několik minut.

S Jarčou jsme se dneska sebraly a řekly si, že to vyzkoušíme. Nejdřív jsme se zeptaly zubařky a ona, že s tím má nějaké zkušenosti a prý to fakt pomáhá, tak jsme do toho šly. Nasedly jsme na 18 a jelo se. Obě jsme byly na nervy až v mírné depresi, pořád jsme se bály, že až výjdu, tak ze mě zbyde jen kostka ledu. :D Ale s odhodláním jsme tam dorazily. Musím říct, že je to spiklenecky schovaná budova, ale nakonec jsme ji s úspěchem našly. Když jsme vešly, bylo to tam hezký a takový sportovní prostředí. Cítila jsem se jako nějaký vrcholový sportovec! :D Tak jsme šly na recepci a ta paní nám dala papír, který jsem vyplnila. Byly tam informace o mě a jaký nemoci nebo obtíže mne trápí. Pak jsem jí to dala a ona mi šla změřit tlak. Poté jsem šla do šatny, tam jsem se převlékla do teplých ponožek, tílka, trenýrek a vzala jsem si triko. Šla jsem po schodech nahoru, tam, kde se to všechno mělo konat. Jarča už tam byla a čekala na mě. Jinak tam byla ještě jedna paní s nějakou holčičkou a nějakej chlap. Když jsem vyšla po schodech nahoru, tak mě uchvátily okna, kterýma jsem se mohla koukat dolů na lidi, jak hrají badminton. Chvíli jsem nadšeně koukala a když vyšel nějakej chlap z tý komory, tak sem byla na řadě já, Pořád s úzkostným výrazem ve tváři. :D Nejistě jsem šla k pultu, kde jsem si vzala ještě teplou čelenku na uši, roušku na pusu, dřeváky a rukavice. Ta paní mi ještě vysvětlila, co a jak se bude dít. Pořád se strachem v očích a úsměvem na tváři jsem vstoupila do takový předmístnosti, kde bylo tak -50°C +-. Několik sekund jsem tam pobyla, pak na mě ta paní zaklepala a já mohla přejít do tý hlavní komory. Byly tam masivní železný dveře, tak sem je s trochou námahy otevřela. A to, co následovalo bylo neskutečný. Děsná zima, neskutečná, nevydržitelná. Myslela sem, že se zblázním a strachem odejdu. :D Ale nakonec se to dalo, chodila jsem sem a tam a snažila se to přežít hezké 2 minuty. A kolik že tam bylo? No, krásných - 109 °C. :D Ta paní mi celou dobu mikrofonem říkala, kolik mi zbývá času a ptala se, jestli sem v pohodě. Naštěstí jsem skleněným oknem viděla jak ji, tak mamku a tak sem mávala. :D Po těch dvou minutkách jsem byla šťestím bez sebe, když jsem z tý ukrutný zimy vyšla. A se mnou také hezký obláček zimy. Prý jsem byla bílá jak zeď! :D A taky jsem vyšla nadšená! :D Šla jsem do vejdlejší místnosti, kde bylo několik strojů na posilování a před tím zrcadla. Byla to hezká místnost. Vybrala jsem si stroj, na kterém se běhá, tak jsem si tam hezkou čtvrthodinku běhala s úsměvem na rtech, kecala s Jarčou a snažila se trhnout rekord v uběhlejch kilometrech. Sakra, ten stroj chci domů, byl boží! :D Zahřála jsem se snad na maximum a pak spokojeně naklusala se převlíct a pak hezky autobusem dom. Byl to fajn zážitek, tak se těším na další. :)

A.. doporučuju. :)

Co vidíme na "bad guyích"?

8. listopadu 2013 v 14:10 | Nicole
Určitě jste to každá aspoň jednou zažila. Ten pocit, že chcete toho tajmenýho kluka, drsňáka, kterej se neřídí žádnejma pravidlama. Nezáleží na tom, jestli v reálu a nebo jen z pouhého zahlédnutí v telce. To zajímavý kouzlo, který vás k němu přitahuje a vy chcete zjistit jeho tajemství. Ano, zlý kluci, bad guys, ponich holky toužej.
Ale co je za tím? Proč tomu tak je? Co nás na nich tak přitahuje?
Asi bych začala tím tajemným vnitřním kouzlem. Mají v sobě něco záhadného, neprozkoumaného, něco, co nás tak přitahuje a chceme zjistit, co to je. Láká nás to dobrodružství a nadšení v jejich očích a ta jejich celková záhadnost. Jsou jako čarodějové, jejichž kouzlo nás očaruje. I když se ani snažit nemusí, tak nás mají hned v pasti a my s tím nemůžueme nic dělat. I když víme, že jsou zlý, většinou hajzlové, co každýho oklamou, tak se stejnak necháme zlákat a spadneme jim do pasti. Ale stejnak je to báječnej pocit, i když jsme zaslepený, tak si užíváme to pouto k nim a necháme se vznášet na jejich negativních vlnách.
Je to docela těžce vysvětlitelnej chemickej proces pro kluky, kteří se pořád diví, že holky letěj na ty drsňáky a na hodný kluky každej s*re. Hold jsou jako zakázaný ovoce, který stojí za to ochutnat. A to pouto je neskutečný, okouzlující. Ano, pokud to není imaginární, tak je jasný, že se každá holka spálí, splete se, rychle se probere ze svého snu a zjistí, že jí ten dotyčný ublížil. Avšak myslím, že i přes tu všechnu nenávist ten dotyčný pořád zůstane záhadným, i když né už tak krásně okouzlujícně.

Jo, pořád budu mít slabost pro bad guys. Avšak už jen snad v té imaginární podobě na obrazovkách. :)

Imatrikulace aneb cizí slovo

17. října 2013 v 20:01 | Nicole
Ano, dneska byl krásný den. Ráno jsem vstala, oblékla si své připravené černé tílko, na to černou košili s decentníma bílýma proužkama, kravatu, černý kalhoty, udělala jsem si pofidérní rybáky, nazula si černobílý tenisky a šla jsem (ovšem také kabát a tašku, ale to už je nepodstatné). Naštěstí mne doprovázel Káík, tak jsem nešla sama. Byli jsme tam poměrně rychle, tak jsem se s ním rozloučila a mířila si to k aule. Už zdálky jsem viděla G*, tak jsem šla k ní a kecaly jsme. Čekaly jsme asi 5 minutek, až dorazej holky, ale ty se neukázaly, tak jsme šli dovnitř. V šatně jsme si nechaly kabáty a šly jsme do posluchárny A1. Studentů tam bylo už celkem dost, tak jsme koumaly, kam si sednout. Byly tam aj 4 učitelky (netuším, jak se jím říká na vysoký :D) a ty to řídily. Měly to rozdělený podle oborů, takže - Religionistika, Humanitní studia a Filosofie (s/z?). Tak jsem si sedla teda k té početnější skupině. Po nějaký chvíli si každá učitelka vzala na starost svůj obor a posadily nás podle jména v abecedě. Což bylo docela srandovní, protože s jednou holkou, co měla taky příjmení na G, nás pořád vyměňovaly, ale nebylo to tak strašný, vyměnily jsme se jen 3x. :D Pak jsme si nacvičili, jak budem chodit na to pódium, dotýkat se žezla, říkat "slibuji" a také říkat "slibuji" grupově. Když všechno bylo ok, tak nás rozpustily, což si tak polovina lidí šla zakouřit, a pak jsme se tam zase nachomýtli. Teď jsme jen čekali, co se bude dít. Najednou začala hrát hudba. Byla taková.. královská, slavnostní. A teď to přišlo. Najednou vešel nějaký pán, na sobě černou dlouhou kápi a na hlavě baret, který měl srandový tvar. No, abch pravdu řekla, dosti jsem se držela, abych nevypukla v hurónský smích, ale jak jsem tak koukala okolo sebe, nebyla jsem jediná. :D Takovýhle pánové přišli ještě dva. Poté přišla nějaká paní, ale ta na sobě měla už něco jinýho. Takovej hnědej hábit s takovým jakoby zlatým lemováním, a na krku měla nějakej velkej náhrdelník. Pak za ní přišel další pán, kterej byl oblečenej stejně a tomu jsme pak měli podávat ruku. A pak přišel nějakej další chla, co měl snad nejsrandovnější obleček a nesl velký žezlo, kterýho jsme se pak měli dotknout a říci to "slibuji". Tak se postavili na svá místa, hudba přestala hrát a ta paní začala mluvit něco latinsky a sem tam něco latinsky řekl ten pán. Pak mluvila delší dobu, ale už česky. Když nám přečetla pravidla, kterýma se máme chovat a takový blbinky, tak jsme všichni sborově řekli "slibuji", a já jsem poté měla strašnej pocit nadšení, že jsme to zvládli! :D Poté řekla jméno fakulty a lidi se postupně zvedali po řadách. Četla jejich jména a každý zvlášť chodilina to pódium, dotkli se žezla (přitom jsme se měli koukat na toho pána :D), řekli "slibuji", podali ruku tomu pánovi a šli si zase sednout na své místo. Jak se pomalu blížila řada na mě, byla sem čím dál nervóznější. A bylo to tu! Naše řada se začala zvedat a šli jsme si stoupnout na schod, ze kterejch jsme pak sestupovali na to pódium. Jak jsem tam tak stála, tak jsem koukama na G* a N* a usmívala se. Poté přišla řada na mě. A teď se podržte - moje jméno i příjmení řekli dobře! Wau! :D Tak jsem tam s odhodláním šla. Strach z toho, že mě ukamenují za to, že mám tenisky, už mě přešel a hezky jsem s to štrádovala. Dotkla jsem se žezla, koukal na toho pána, podala mu ruku, usmála se na něj a on na mne také a pak jsem si šla s pocitem, že už to je za mnou, sednout zpátky na své místo. Taková úleva, že už to je za mnou! :D Když takhle už všichni studenti potřásli tomu pánovi rukou, tak nám ta paní řekla něco, že nám to přeje ze srdce a doufám, že budeme úspěšní a pak s tou samou hudbou odešli všichni popořade zase pryč. I když jsme se smála teď na konci víc, než na začátku, tak jsem si pořád říkala, že ten pán je král a já jsem jeho poddaná.. což bylo trochu depresivní, protože jsem si ho představila jako přísnýho krále, kterej nemá s nikým slitování a my pro něj pracujeme až do unavení, ále nijak zvlášť mne to nerozhodilo. :D Tak jsme se pak všichni sbalili a šli si po svých. Já šla k babice a měla jsem krásný den. :)

Takže imatrikulace, neboli něco jako uvedení studentů právoplatně na univerzitu, je za mnou, a jsem hrdá studentka na úžasné Pardubické univerzitě. :D

Kecy, žblemty... aneb nezáživný příspěvek o mě a mym životě

11. října 2013 v 17:48 | Nicole

Jsem víc než ty, záviď!

5. října 2013 v 1:06 | Nicole
Není to smyšlené, jen poupravené. Je to životní příběh jednoho člověka, co znám. A je mi z toho zle.

Svoje dětství jsem prožil v celku normálně. Měl svoje 3 nejlepší kamarády a trávil s nimi svůj volnej čas. Ve škole jsem se snažil mít dobré známky. Pořád jsem se učil a na každý předmět se připravoval. Nejlíp mi to šlo, když mě zkoušela moje máma, bez toho sem se pak už nikdy neobešel. Základka mi ani moc nechyběla. Zjistil jsem, že ty lidi a ten kolektiv celkově za nic moc nestáli.
Ale na střední, jo to byl teprv vodvaz. Nejlepší parta kámošů, kámošů navěky. Bez nich už ani ránu, jsou to ty nejlepší lidi, co znám. Pařili sme každý víkendy. Na kámoše ze základky jsem se už neohlížel, jen sem jim někdy psal, jen tak, aby se neřeklo. V ty dobrý středoškolácký časy jsem si zkusil vše. Ochutnal alkohol, hlavně ten tvrdší. Nehorázně mě bavilo se ožírat a pak dělat toho největšího borce. Ale pil jsem jen s kámošema ze střední, protože s nima to mělo smysl. Né s těma ostatníma lůzrama. Změnil jsem taky styl oblíkání. Vrazil sem, tedy moje rodiče vrazili, spoustu prachů do toho, abych byl stylově volbíkanej a prostě cool. Vybíral sem si vždy ty nejlepší hadry, abych byl stylovej. Ve škole mi to ale už moc nešlo. Snažil jsem se, učil se pořád (a hlavně s mámou), ale výsledky na to nevypadaly. Sice jsem odmaturoval, ale ta píle za to nestála.
Taky sem si našel holku. Seznámili sme se na jedný párty a hned sme na to vlítli. Byla moje první. Byl sem moc rád, že jí mám. Byla stejná jako já - ráda sportovala a rozuměli sme si. Zhroutil jsem se, když mě po pár měsících nechala se slovy, že už mne nemiluje. Nechápal jsem, co se stalo. Neměl sem na nic náladu a pořád mi bylo zle. Párkrát jsem jí zkoušel kontaktovat a chtěl jsem být jen její přítel, ale ona odmítla. Tak jsem na ní zapomněl.
Po střední jsem šel na vejšku. Na tu nejlepší ultrasuper vejšku, o který sem snil. Prostě prestižní! A taky konečně pryč z domova. Od nepříjemnejch rodičů, který byli divný. Jen z nich ždímu prachy, na nic jinýho je nepotřebuju, mám přece kámoše. A to nejdůležitější je, že se mnou moji kámoši šli taky na tu ultrasuper vejšku. Ty krááso, jak já je žeru. A ty párty s nima. A na jednom pokoji a pořád kecáme o blbostech, jo, to je život. Pápínek cáluje všechny moje potřebný věci a další zbytečný kraviny, který ale stejnak k tomu životu potřebuju. Hlavně ty super vychytaný elektronický vymoženosti. Potrpím si na iPhonech. Pořád ho mám při ruce a sem online a píšu si s kámošema, když je zrovna nevidím.
A taky mám novou holku. S ní jsem fakt šťastnej a doufám, že s ní budu dlouho. Sice jsme se spolu hned vyspali, ale myslím, že mě jen tak neopustí. Koupila mi jeden drahej dárek a já jí za to sem moc vděčnej. Samozřejmě jsem jí to musel oplatit, taky drahým dárkem, sámo že placenym penězma mýho táty. Jsme spolu fakt šťastný. A miluju tu její kočku. Vždycky, když jsem každej víkend s ní, tak si to prostě užíváme. S rodinou se už moc nevídám, protože škola a přítel mi zabírají celý volný čas a doma také moc často nejsem. A abych pravdu řekl, vůbec mi to nevadí. Miluju svůj zatraceně dobrej život a vy ostatní jen záviďte!

Omluvte styl, jakým to je napsané. Je to účelové. :D


Láska 21. století

24. září 2013 v 0:02 | Nicole
Je vůbec možný, jak dnešní generace klesla? Jak se z lásky, z citu tak majestátnýho a svatýho, stalo něco tak.. děsnýho?

Vraťme se o pár století zpátky. Do dnů, kdy muži zpívali svým vyvoleným pod balkóny, skládali básně, nosili růže, dvořili se a byli čestní a šarmantní. Kam to zmizelo? Kde jsou všichni ty rytířové a gentlemani? Dnes už ojedinělí.. Dnešní láska mladých je především jen o sexu. Bohužel. Láska jim příjde jako blbost, bez ní se přece obejdou, hlavně že na každým večírku si mají s kým zaš*kat. Jak je mi zle z těhle lidí, co to berou takhle! Fakt je mi na nic.

Láska.. to je něco vyjímečného. Člověk ani netuší, co to je, dokud jí sám nepozná. Je to snad ten nejbáječnější pocit na světě. Vědět, že tu pro vás je někdo, kdo při vás stojí, má vás rád, podporuje vás, brání, stará se o vás a nikdy by se vás nevzdal. Ať už to je rodičovská láska, kterou by měli znát všichni, nebo přátelská a nebo milenecká. Teď chci ale psát o té milenecké..

Jak už jsem zmínila, tak jeden druh je ta ubohá "večírkovská láska". Což se ani vlastně láskou nazvat nedá, ale stejnak jsem to zmínila. Pak tu ale mám další velký eso. Facebookovská láska! Nevím, zda je horší či ne, ale jelikož o té "večírkovské lásce" moc nepřemýšlím, a je vcelku jedno, co ty lidi všechno dělají, tak mohu říct, že se mi tahle FB love zdá horší. Určitě jste se s tím všichni setkali. Váš faceboočkovskej kamarádíček si háže každej den statusky, jak je zamilovaný, jak by bez své polovičky nedokázal žít, jak likeuje každý zamilovaný citát, jak k fotkám své milé/milého píše komentáře typu: "Tady ti to sluší, zlatíčko! Jsi jen moje/můj! :**". Eww. Příjde mi to dost odporný. Ale vážně - řekněte mi, kdo má nervy a chuť tohle číst?! Ještě bych brala, že si dám toho dotyčnýho do vztahu, přidám pár fotek a dál se o tom nezmiňuji. Ano, tohle je vcelku normální. Ale chovat se jak psycho šílenec a celou svoji lásku řídit přes facebook? Ano, klidně si tak žijte dál, ale já to prostě nepochopím. Facebook je zlo. A je to až trapný..

Opravdu bych chtěla zažít tu dobu, kdy láska byla vyjímečný cit a kdy se o ní bojovalo. Chtěla bych, aby mi byly skládány básně, pěny (zpívány) písně, a byla bych rozmazlována dary a hloupostmi. Vždy jsem o tom snila. :)

Na závěr: Těm, co mají svou normální a úžasnou lásku, třeba i jako z pohádky, s milou polovičkou, spokojeni, těm, co nemají potřebu se svěřovat na sociálních sítích a pořebu vyhledávat nějaký úlet na jednu noc, těm přeji hodně lásky a štěstí a všeho, co ke vztahu patří. Je nádherné najít někoho, kdo s vámi kráčí životem a jen tak se vás nevzdá. Opravdu si toho važte. :)

Really, are you serious?

20. července 2013 v 16:47 | Nicole
Hned na úvod říkám: "Jsem neutrální, nestaranná!"

Možná už to je staré, probrané téma, ale pořád vídám, jak vám kazí život. A kdože? One Direction a Justin Bieber. Jo, na tyhle dva případy jsem se chtěla zaměřit..

Docela nechápu, proč mají tolik haterů..
Vypdaj jako gayové? No a? To každej druhej v týhle době.
Není to váš hudební sty? Tak je neposlouchejte.

Pochopila bych, kdybyste je začali nesnášet až po tom, co jsou všude na netu, sdílený, v časácích a všude, kam se kouknete. Ale z uplně blbejch důvodů? Prosím, to si děláte srandu, ne? Stejnak ste jen facebookerský děcka, co seděj online 24/7 a nemaj co dělat, tak hateujou vše, co jde. Jasný. Tak co, sou úspěšný, vydělávaj prachy, maj fanynky.. A to je ten důvod? Jen proto, že o Vás se nikdo nezajmá a nemá vás rád, nemusíte závidět a nesnášet je.. Ale taky jeden malej tip.. Když už je nesnášíte, tak je ignorujte. Neposlouchejte je, nečtěte o nich, přeskakujte vše, kde je uvidíte. To je tak těžký?

Ubohost...
 
 

Reklama
Reklama