"Kólbenka" aneb práce ve fabrice

10. ledna 2016 v 0:25 | Nicole |  Moje...
Ještě před dvouma rokama jsem si jako naivní holčička pořád říkala "půjdu dělat kamkoli, jen ne do fabriky!". Avšak život není vždy tak hezký, jak si ho vysníme..

Za ty dva roky se mi prostě uplně změnilo přemejšlení o všem, názory o tom, co je v životě důležitější a přednější. A jelikož sem se asi rok snažila dostat někam do kanclu jako fakturantka nebo asistentka, tak jsem dost rychle zjistila, že bez známejch to prostě nejde. A zkušeností, a možná i lepšího vzdělání (i když teda co bych potřebovala víc než obchodku na takovouhle pozici)...
A TAK JSEM TADY. Spokojená operátorka výroby. Hop. Je to tady.

"Ahjo, je to tady, snížila jsem se až k tomuhle."
"Co sem to proboha udělala?"
"Ještě sem ani nenastoupila, a už mi z toho hrabe."
"Nemyslím si, že tu vydržím delší dobu."

Štvalo mě, že jsem ve fabrice, když sem to do tý doby tak odsuzovala.
Ale fajn, první den sme koukali na prezentace a provozní řád a prošli si fabriku. Byla sem v šoku, jak to ty lidi maj zmáklý a jedou prostě jak roboti a rychle. Děsila sem se, že to nezvládnu.
Další dva dny sme seděli na prdeli se školitelkou, což bylo dost otravný. Pořád kecala, ale né většinou k věcem ve fabrice, pokud jsme se nezeptali sami, ale prostě o životě a ptala se nás pořád na něco. Mě to pak už unavovalo, jen sedět a prd dělat.. Na konci "školení" sme dělali test na zkušební lince a museli sme to stihnout do minuty, což sem dala uplně přesně, ale měla sem stejnak strach že sem moc pomalá. A taky test písemnej, kterej byl ulně v pohodě.
No a ke konci týdne jsem šla už ke stroji. Jo, ke stroji, né k pásu. Moje linka je pro dva lidi, (takže tam jsem s jednou fajnovou babičkou, co mi dala dva domácí džemy k Vánocům ^_^), a má celkem 4 stroje. Vždycky vemu z klece plný výrobků jeden a ten dám do prvního stroje, když je hotovej, tak ho vyměním za jinej kus a ten obrobenej změřím a dám do dalšího stroje, a když je i ten hotovej, tak do dalšího a pak ještě do jednoho a ten druhej člověk ho pak veme a zkontroluje, jestli na něm nejsou nedostatky a dá ho do bedny, kde střádá osm kousků v každý bedně. Těch beden máme mít 62, a to se v pohodě stíhá, když si ty stroje neusmyslej, že se jim pracovat nechce :D
Takže z mý osmihodinový směny máme vlastně každou hodinu pauzu, protože buď nás střídá technik, a nebo my samy, když máme odpolední nebo noční (protože tam nejsou ťamani a nečuměj na nás :D). A to taky končíme o hodinku dřív, protože to už máme hotový. A ještě půlhodinka na oběd, takže prostě takový pohodička a žádná buzerace.
Dost rychle sem si na to zvykla, lidi tam sou strašně fajnový, usmívaj se pořád, i když tě neznaj, práce to není vůbec náročná a buzerace tam vůbec není. Šéfovi tykáme a je príma a dělá taky srandu. A když je noční, tak je to vůbec nejlepší, protože tam je jen naše směna a lidi ze skladu, tak nás tam je málo.
A i když peníze by mohli bejt lepší, tak sem stejnak spokojená, nikdy sem si takový prachy nevydělávala a teď je to prostě bomba :D Plus závodní stravování, půlroční prémie, po roce dalších 5 dní dovolený...

Jsem tam fakt moc spokojená. A dokonce i když mi nabídli že bych mohla jít do kanceláře, tak sem fakt dlouhou dobu přemýšlela, jestli bych tam vůbec šla. Fakt takový dilema sem měla, jak sem tam spokojená. :)

Je pravda že fakt zleží jaká fabrika to je. Někde kde jste pod neustálym dohledem japonců a buzeraze, že si ani nemůžete dojít na záchod a na pauzu kdy chcete a mít kolem sebe nepříjemný lidi, a chodit do práce i o víkendech nebo i na dvanáctky, když vám to naříděj, to už je o štěstí, jakou fabriku najdete no. Ale za mě jednoznačně jedno velký wau, protože jsem měla štěstí. :)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama