Leden 2014

Jak strašně to letíííí

23. ledna 2014 v 19:15 | Nicole |  Moje...
Jen tak jsem se před chvílí dívala na svojí plochu na kompu, a teďkonc tam vidím složku "ČTVRŤÁK". No a najednou si prostě říkám, jak ten čas letí. Pamatuju si, jak sem si tam dávala všelijaký blbosti do školy, k matuře, úkoly a tak. Strašně ty 4 roky uběhly, a to si pamatuju, jak sem si v prváku říkala, že to tam ty 4 roky nepřežiju. A on člověk než se naděje tak je to všechno pryč a tajhle si už užívá první semestr na vejšce. A teď si zase říkám, že to bude nekonečný, že to nebude ubíhat, ale než se zas naděju, tak je to pryč. Člověk si to ani neuvědomí a další část jeho života skončí lusknutím prstů.
Už je to doba, co jsem byla malá, dováděla venku s partou lidí, zkoumala svět, porušovala pravidla a stávala se puberťákem (kterým jsem mimochodem doteď). Ale pořád si to pamatuju a vzpomínám, jak sme blbli, hráli míčový hry a prozkoumávali všechny polabinský hřiště.
A samý naschvály a blbosti na základce. Jak paní družinářka z nás měla pořád kecy, jak sme trávili dopoledne a odpoledne v chaloupkách na hřišti, hráli na schovávanou, lezli po prolejzačkách a drhli pinpongovej stůl jarem a všelijakejma přípravkama, protože sme ho minulej den pomalovali. Jak sem pořád obdivovala všelijaký kluky a oni věděli, že se mi líběj, jak sme měli milion přezdívek pro ně, jak sem pořád měli nějaký problémy, natáčeli videa při hodině, radili si, když zkoušela třídní z dějepisu. Sakra to bylo boží.
No a pak bídná střední, kde se to přežít dalo, ale byl to vopruz.
Ale teď je už vejška, tak doufejme, že tato kapitola skončí už taky co nevidět. :)

Téma týdne: Noc

14. ledna 2014 v 19:46 | Nicole |  Téma týdne
Byla to jedna z těch nocí, kdy si člověk řekne "Ne, teď nechci být sám, chci se přitulit a nebát se větroplesků".
Jak jsem koukal z okna, obdivoval jsem krásu deště, bouřky, blesků a všeho toho světla, které sebou plískanice přinesla. Ovšem nesmím zapomenout na ty hrozné strašidelné zvuky, které k tomu také neodmyslitelně patří. Při každém zahřmění jsem se zachvěl. Chtěl jsem se schoulit do klubíčka, a nebo do něčí náruče. Druhá možnost nebyla možná, a snad vůbec nikdy nebude s tím mým štěstím.
Padla na mě ponurá nálada a smutek. Vzpomínal jsem na krásné chvíle se svými přáteli, na chvíle radosti a štěstí. Kéž by ty dny nikdy neskončily. Kéž by se ode mne každý neodvrátil a nezačal na mě kašlat. Ano jsem introvert a co? Odsuďte mě za to, šikanujte mě, myslete si, že jsem divný. Ale to byla poslední kapka, poslední bolest, co jste mi způsobili.
Pomalu jsem vstal, oblékl se a vyšel z pokoje. Na chodbě byla tma, ale stejně jsem si nerozsvítil. Přítomnost těch strašidelných blesků mne doprovázela, i když jsem šel po schodech dolů. Z háčku v předsíni jsem si vzal bundu, pomalu si ji nasazoval, a přitom koukal z okna ven na tu podívanou. Když jsem otevřel dveře ven, hned mne pozdravil jeden z blesků. "Jo, jsem připravený," řekl jsem s nadšením a nasadil svůj ďábelský úsměv. Vykročil jsem s odhodláním a dalších několik minut mi trvalo, než jsem došel na obrovské pole, které je hned za naším domem. Celý zmáčený jsem chvíli jen tak stál a čekal, co si pro mne tohle počasí připraví. "Jsem tu! Jsem tu a čekám! Jen si pro mě pojďte!" křičel jsem do hromobití. Zahleděl jsem se do černé oblohy a v tu chvíli to přišlo. Blesk z čistého černého nebe. Projel celým mým tělem a já chvíli cítil vibrace, které se linuly mým tělem, horko a poté jen pocit lehkosti a svobody. Vznesl jsem se, a najednou jsem na zemi viděl ležet své tělo. Vypadalo tak.. bezvládně. A právě tehdy jsem si uvědomil, že můj život plný trápení a smutku skončil. Že už není nic, co by mne trápilo, žádní lidé, co by se mi posmívali.
A teď s pocitem osvobození letím výš a výš a těším se, co mne tam za těmi obláčky čeká. "Jsem volný!"

Schooling the World

13. ledna 2014 v 18:14 | Nicole |  Moje...
Právě jsem shlédla dokument s totožným názvem jako nadpis, a tak nějak (když už mám o tom psát esej) se rozepíšu i sem. Ve zkratce - dokument pojednává o chudých lidech z Indie, o kmenech, které mají svou kulturu a jejichž děti jsou ovlivňováni Západním moderním učením.
Působilo to na mě dost depresivně, smutně a prostě barbarsky. Brát někomu jeho svobodu a vnutit mu vzdělání s vidinou lepší budoucnosti a honbou za prachama.. A co je vůbec lepší? Proč je všechno jen o penězích?
My, v moderních společnostech, si myslíme, že jsme prostě jedinečný a že vzdělání a orientování se v moderních technologiích a pokroku je prostě in a že to musíme vštěpovat těm, kteří nejsou vzdělaní. Jo, třeba to je nějaká ta grupová vidina lepšího zítřku, ale pro mne tedy rozhodně ne. Prakticky zanedbat danou kulturu a jít směrem, kterej je společností považovanej za nejsprávnější... bože, to je strašná diktatura. Kdybych zažila tu dobu, tak s klidem můžu říct, že se cejtim jak za fašistickýho Německa. Člověk ztrácí svou svobodu a je považován jen za produkt společnosti a pomáhá jí vylepšit. Jsem strašně znechucená! Jak takhle může někdo jednat a přetvářet lidi?
Nic není dokonalý, nic není nejlepší. Peníze jsou zbytečný a jen nás ovládaj, měly by se zakázat. Celoživotní honba za penězma a postavení. Nemyslím si, že jsme vyspělá kultura. Jen zastíráme svoje pravý já a ovládáme svět technologiema. Prostě si myslím, že by nám bylo lépe, kdybysme žili v těch dobách polí a statků s minimálním vzděláním a se žádnejma starostma s tím, kdy už zničíme svět..
Je mi fakt na nic teď.

Žiju si svůj sen II

6. ledna 2014 v 17:04 | Nicole |  Hiddlestonerka
Pozorovala ho, jak chodí ze strany na stranu, usmívá se a hýbe rty. Sem tam se na ní koukl a usmál se ještě víc. Ji zaplavil pocit tepla a šťěstí. Když dotelefonoval, beze slov natáhl svou ruku směrem k ní, a věnoval jí další záhadný pohled.
"Takže překvapení?" optala se dívka opatrně.
"Ovšem. Pojď."
Dívka ho vzala za ruku a vyšli z jeho bytu. Ruku v ruce šli po ulici a lidé na ně koukali. Kdoví jestli pro to, že Toma znali, či je uchvátily dívky zářivé červené vlasy.
"Jen doufám, že se ti to překvapení bude líbit. Není to nijak speciálně naplánované, ale tuším, že to není na škodu."
"No.. stačí ti vyjádření, že vše, co uděláš, bude báječný a úžasný? A je jedno co to bude, všechno okolo tebe je kouzelný a speciální. Těším se." Navzájem si pohlédli do očí a usmáli se na sebe.
Cesta trvala okolo deseti minut a už byli na místě. Stáli před starší velkou kamenou budovou. Zatím to nevypadalo nijak zajímavě, snad jen záhadně. Vešli velkými dveřmi dovnitř. Prošli chodbou, po schodech nahoru do velké místnosti. Všude po místnosti se válely kulisy a další takový bordel. Uvnitř bylo asi dalších 20 lidí, co lítalo sem a tam a vypadalo to, že měli opravdu na spěch. Jak ve dveřích uviděli Toma, hned k němu přiběhli.
"Ahoj, Tome! Prosímtě máme tu zmatek, nestíháme, kulisák onemocněl dnes ráno, tak sháníme lidi, co by ho zaskočili. Pár dalších lidí tu taky není a mi nemůžem zkoušet scény. No katastrofa."
"Ah, tak to je mi líto. Ale já jsem tu, tak můžeme začít aspoň s něčím. A jinak - tohle je Nicole, jedna moje fanynka, co teď se mnou tráví několik dní díky té soutěži."
"Eh, co? Jaká soutěž?"
"Ále, taková soutěž, ve který kdo vyhraje, tak se mnou stráví jeden den. Ovšem rozumíme se trochu víc, tak sem jí poprosil, aby zůstala."
"Ou, to zní.. roztomile. Ale už neztrácejme čas a pojďme."
Ten pán byl roztržitý a né moc příjemný člověk. Podle jeho vystupování si dívka myslela, že je to režisér nebo tak něco. A nepletla se.
Tom se na ní otočil. "Pojď, sedneš si támhle k těm žíněnkám, tam budeš mít hezkej výhled."
Dívka šla tedy až na konec té místnosti a sedla si na židli. Chvíli trvaly ještě ty zmatky a pobíhání, ale když ten pán zakřičel, tak se všichni uklidnili a zaujali svá místa. Za několik minut přišel hlouček lidí s Tomem vepředu. Byli oblečeni jako ze středověku. V tu chvíli si dívka byla jistá tím, že ví, co je to překvapení. Sledovat Toma při práci, no nevím, jestli může být něco lepšího. Při přestávkách za ní Tom chodil a povídali si. Také jí představil pár lidí, co s ním tu hru hráli. Jedna žena si sedla vedle dívky a když se představili, tak si začali rozumět a žena jí povídala zážitky, které měla s Tomem.
Po pár krásných hodinách se oba vydali zpátky domů. "Tak jaký z toho máš pocit? Líbilo se ti to?"
"Já.. ani nevím, co říci. Ty jsi byl tak okouzlující, báječně se na tu roli hodíš. Těším se, až uvidím celé představení. A ti lidé jsou taky báječní, s takovým kolektivem by se mi také líbilo pracovat."
"Já jsem taky rád, do práce mohu chodit s nadšením a nikdy tam není nuda."
"To věřím."
"V tomhle oboru potkáš mnoho zajímavých lidí. Jsem rád, že mezi ně mohu patřit."
"Zajímavých lidí? To věřím. Ale ty jsi z nich ten nejzajímavější."
"Ále prosímtě, to jsou silná slova."
"Vůbec ne. Kdo kdy viděl člověka s takovým nasazením, co se pořád usmívá, je společenskej, dělá srandu, je vděčnej za svý fanoušky a udělal by pro ně cokoli. V tomhle tě obdivuju."
"Tak teda děkuju." Podíval se jí do očí s znovu se usmál.


Vánoční svátky a Silvestr

6. ledna 2014 v 15:17 | Nicole |  Moje...
Ano! Vánoce už přišly. Už týden předem jsem se těšila na 24., ale dny utíkaly tak rychle, že jsem neměla pojem o čase. Na Štědrý den jsem šla s Janou jako vždy na naší vánoční procházku po Rosicích, a zase jsme se smály těm ubohým barákům, co tam jsou (a komunistickejm taky). Pak jsme si daly dárky a rozloučily se. Já si to štrádovala rovnou k babice, kde sem tajně ochutnávala salát a jedla něco málo z cukroví. A jako vždy kolem páté hodinky jsme šli papkat. Kapr tento rok nebyl, což jsem byla jen ráda (aspoň to tam nesmrdělo). Kolu jsem popila, vínko jsme si dali (ti odvážnější slivovičku). Já měla tento rok proslov, tak jsem něco na úvod řekla a mohli jsme jíst. S plným bříškem jsem se s nůžkama vrhla na dárky. Bylo jich dost na to, že jsme si všichni řekli, že na Vánoce nehrajem, a dárky kupovat nemusíme (nicméně jako každý rok to babička říká :D). A zbytek večera u telky s pohádkama. Ale tenhle rok musím uznat, že ty pohádky stály za prd - hlavně ta na jedničce teda. Ale večer stejnak báječnej.
Jinak Vánočních prázdninách jsem se vydala po dlouhé době opět do Liberce. S "nadšením" jsem v pátek v 7 hodin večer nasedla do vlaku. Netěšila jsem se tam, protože se mi Liberec nelíbí a chtěla jsem si užívat fajn silvestra doma s kámošema a v pohodlí, ale jelikož jsem nechtěla křenit, tak jsem se vydala do Liberce za Káíkem. Jak bláhová jsem si plánovala, že se budu celé ty tři hodiny učit na zápočet, ale opravdu to tak nedopadlo. Koukala jsem z okna, spala a čekala, až tam konečně dorazím. Ve vlaku moc lidí touhle dobou nebylo, ale v Turnově nasedla nějaká partička opilců a Turků. Ti opilci si naštěstí vlezli do jiný části vagonu, ale stejnak sem z nich měla divnej pocit. No, ale ti Turci si sedli přímo za mě. Po pár minutách ke mě jeden příjde a zeptá se mě, jak dlouho to trvá do Liberce. Tak jsem mu odpověděla, že tak půl hodinky, on se divil, poděkoval a šel si zpátky sednout. Ale po další chvíli ke mě zase přišel, sednul si ke mě, zeptal se mě, jestli to nevadí a začal si se mnou povídat. No tak jsem se dozvěděla, že studuje v Madridu, ale že se mu tam nelíbí a teďkonc že s kámošema cestujou zkrz Evropu po různejch městech. Tak mi to přišlo zajímavé. Potom jsem ho naučila pár slovíček v češtině, pokecali jsme ještě tak nějak o blbostech a pak jsme vystupovali. Na závěr mi řekl, že je opravdu pravda, že český holky jsou fakt krásný, tak teď jsem se o tom aspoň přesvědčila fakt od nějakýho cizince, né jen ze čtení časáků a kdejakejch článků na netu.
Na nádraží už na mě čekal Káík. Byla jsem ráda, protože bych se tam ve tmě bála sama, tak jsem ho hned objala a dala hudlana. Vzal mi tašku a šli jsme dolu do města na bus. Cestou jsme si koupili kebab a hezky jsme žrali. Autobus jsme stihli jen tak tak, ještě, že jsem ho doběhla a počkal na nás. A jak jinak to probíhalo na svátky? No, tak chodili jsme do krámu, koukali na pohádky, kuchtili a hráli (což se sdílenou wifinou nebyl žádnej med :D). Taky jsme šli jeden den nakupovat dárky (teda jen mě, abych si vybrala). Šmejdili jsme všude možně, ale hlavně v Gatu a New Yorkeru. V NY jsme strávila trochu víc času u spodního prádla, a nakonec si vybrala bolerka, který jsem chtěla už dřív, ale tyhle byly hezčí a fajnovější. Taky jsem si zkoušela takový ty oblečky, ale nevzala jsem si ani jeden, protože zrovna byly vánoční a s peříčkama. Jinak jsem byla donucena ještě k prďenkám.
No a tak jsme čekali na toho 31. prosince, až půjdem oslavit Silvestra. Nějak ani nevím, jestli jsem se bála, nebo se těšila. Vizážový přípravy se neobešli bez nadávek ("Nedělej si ty culíčky, vypadáš jako dítě." "Ty máš co říkat, staříku.") a škádlení, ale nakonec jsme to zvládli. Každopádně jsem si udělala rybáky a vyrazili jsme. Na zastávku jsme přišli zrovna včas, ale ten autobusák si prostě nastavil "manipulační jízda" a nezastavil nám. Tak jsme byli naštvaní a šli jsme až k radnici do města pěšky. Myslím, že to byla tak krásná půlhodinka. Konečně jsme dorazili na místo a já se pořád bála. Byla to taková barhospoda no, jinak nevím, jak to popsat. :D Chvíli jsme hledali zbytek lidí, se kterýma jsme tam měli slavit, ale našli jsme je poměrně hned, zamávali na nás a tak jsme šli za nima. U stolu měli plno a tak jsme se jen tak tak vešli. Stůl byl do půlkruhu, tak jsme si s Káíkem sedli naproti sobě na kraj, protože se lidi nakonec nějak nesešoupli, abysme mohli sedět vedle sebe. Já pořád koumala okolí, lidi, nápisy na tabulích a na baru, sbírku alkoholu, co tam měli, smála jsem se, když si Káík s F* povídali o tankách (a sem tam sem ten "nechápavý" pohled sdílela s F* sestrou), a tak permanentně jsem se usmívala, jako vždy. Vedle mě seděl H*, ale byl zaneprázdněn skřehotáním a dováděním s nějakou holkou, co seděla vedle něj. Po chvíli se na mě ale otočil s lihovkou v ruce a se šibalským úsměvem mi na tvář namaloval kolečko s tečkou uvnitř (ano, roztok chemicky) se slovy "To mají všichni, dovol mi tě taky označkovat." Důrazně jsem ho ale varovala, ať mi tam nekreslí taky p**u, kterou měl zrovna on na čele. :D Ale každopádně druhej den sem na tváři nic nenašla. Potom mě tam objímal a dělal samý naschvály a přitom koukal na Káíka se slovy "A vadí ti, když jí dělám tohle a tohle a tohle." a já se tam válela smíchy. Během toho večera jsme tam pili pivo, dali si panáka (já jak jinak než Malibu) a taky šampáňo. Taky se najednou všichni u stolu sebrali a šli hrát fotbálek. Já zůstala u stolu s F* sestrou I*. Seznámily jsme, (do tý doby jsem ani nevěděla, že F* má sestru) a já byla nadšena, že nemá taky český jméno (ano, mám slabost pro lidi s výjimečnýma jménama). Pak jsme si sedly k sobě a kecaly a byla fakt fajnová.
Netrvalo dlouho a ostatní se vrátili z toho fotbálku nějak až moc rychle se mi zdálo. Tak jsem šli k baru zaplatit, protože do půlnoci to muselo bejt zacálovaný. Poté jsme sbalili tašky se šampáňama a nějakou pyrotechnikou a šli jsme na náměstí, kde měl být ohňostroj. Nebylo to daleko, snad jen minutka cesty. Nečekala jsem, že ohňostroj bude trvat přes půl hodiny, ale bylo to krásný pokoukáníčko. Přitom jsme konuzumovali 3 druhy pitiva, kluci zapalovali prskavky a nějaký lítající včely a smáli jsme se. I* se bála toho rachotu z ohňostroje, tak jsem se jí ujala a celou dobu jí objímala, aby se nebála. F* nás při tý příležitosti vyfotil. Když hodiny začaly bušit půlnoc, tak jsme si všichni popřáli hezkej novej rok, já dostala novoroční pusu od F*, H* a samozřejmě Káíka, a byla jsem spokojena.
Když ohňostroj skončil, tak jsme se zase vrátili zpátky do té barhospody. Já si dala jen kofolu, ale stejnak mi bylo těžko a věděla jsem, že to dopadne dosti nežádoucně. A také, že jsem měla pravdu. Po chvíli se odebírám na záchod, který samou nenávistí znesvětím snědlým kebabem záchod a spolu sním i podlahu, mé tílko a košili. Fuj! Ale byla jsem vzorná a utřela jsem to. Poté mi bylo už lépe, ale byla jsem unavena. Nějaký čas jsme ještě pobyli, kluci si zahráli hru s kostkama (s nadšením jsem myslela, že to bude Macháček, ale bohužel) a tak nějak jsme byli společensky vyčerpaný a po třetí hodině ranní jsme s Káíkem odešli. Šli jsme opět pěšky, a hezky jsme se provětrali. Doma jsem hned ulehla do postele, ale nějak stejnak nemohla usnout. Druhej den jsem vstávala na oběd a ani nedokážu popsat ten báječnej pocit, co jsem do pusy dala první lžíci čočkovky! S chutí jsem papkala a bylo mi fajn.
Další den jsem jela domů. Měli jsme jet všichni (F*, Káík, já, R* a V*), ale F* bylo zle, tak jeli až další den.

Takže abych to shrnula, tak jsem si to nakonec fajnově užila a bylo to až nad mé očekávání okouzlující.
Těším se na další Silvestr!