Říjen 2013

Kecy, žblemty... aneb nezáživný příspěvek o mě a mym životě - 2. část

28. října 2013 v 1:01 | Nicole
Část první byla spíš taková.. informativní a nějak tak stručně napsanej životopis. Teď se spíš zaměřím na stránku duševní a vizuální a emotivní, či jak to nazvati.

Imatrikulace aneb cizí slovo

17. října 2013 v 20:01 | Nicole |  Moje...
Ano, dneska byl krásný den. Ráno jsem vstala, oblékla si své připravené černé tílko, na to černou košili s decentníma bílýma proužkama, kravatu, černý kalhoty, udělala jsem si pofidérní rybáky, nazula si černobílý tenisky a šla jsem (ovšem také kabát a tašku, ale to už je nepodstatné). Naštěstí mne doprovázel Káík, tak jsem nešla sama. Byli jsme tam poměrně rychle, tak jsem se s ním rozloučila a mířila si to k aule. Už zdálky jsem viděla G*, tak jsem šla k ní a kecaly jsme. Čekaly jsme asi 5 minutek, až dorazej holky, ale ty se neukázaly, tak jsme šli dovnitř. V šatně jsme si nechaly kabáty a šly jsme do posluchárny A1. Studentů tam bylo už celkem dost, tak jsme koumaly, kam si sednout. Byly tam aj 4 učitelky (netuším, jak se jím říká na vysoký :D) a ty to řídily. Měly to rozdělený podle oborů, takže - Religionistika, Humanitní studia a Filosofie (s/z?). Tak jsem si sedla teda k té početnější skupině. Po nějaký chvíli si každá učitelka vzala na starost svůj obor a posadily nás podle jména v abecedě. Což bylo docela srandovní, protože s jednou holkou, co měla taky příjmení na G, nás pořád vyměňovaly, ale nebylo to tak strašný, vyměnily jsme se jen 3x. :D Pak jsme si nacvičili, jak budem chodit na to pódium, dotýkat se žezla, říkat "slibuji" a také říkat "slibuji" grupově. Když všechno bylo ok, tak nás rozpustily, což si tak polovina lidí šla zakouřit, a pak jsme se tam zase nachomýtli. Teď jsme jen čekali, co se bude dít. Najednou začala hrát hudba. Byla taková.. královská, slavnostní. A teď to přišlo. Najednou vešel nějaký pán, na sobě černou dlouhou kápi a na hlavě baret, který měl srandový tvar. No, abch pravdu řekla, dosti jsem se držela, abych nevypukla v hurónský smích, ale jak jsem tak koukala okolo sebe, nebyla jsem jediná. :D Takovýhle pánové přišli ještě dva. Poté přišla nějaká paní, ale ta na sobě měla už něco jinýho. Takovej hnědej hábit s takovým jakoby zlatým lemováním, a na krku měla nějakej velkej náhrdelník. Pak za ní přišel další pán, kterej byl oblečenej stejně a tomu jsme pak měli podávat ruku. A pak přišel nějakej další chla, co měl snad nejsrandovnější obleček a nesl velký žezlo, kterýho jsme se pak měli dotknout a říci to "slibuji". Tak se postavili na svá místa, hudba přestala hrát a ta paní začala mluvit něco latinsky a sem tam něco latinsky řekl ten pán. Pak mluvila delší dobu, ale už česky. Když nám přečetla pravidla, kterýma se máme chovat a takový blbinky, tak jsme všichni sborově řekli "slibuji", a já jsem poté měla strašnej pocit nadšení, že jsme to zvládli! :D Poté řekla jméno fakulty a lidi se postupně zvedali po řadách. Četla jejich jména a každý zvlášť chodilina to pódium, dotkli se žezla (přitom jsme se měli koukat na toho pána :D), řekli "slibuji", podali ruku tomu pánovi a šli si zase sednout na své místo. Jak se pomalu blížila řada na mě, byla sem čím dál nervóznější. A bylo to tu! Naše řada se začala zvedat a šli jsme si stoupnout na schod, ze kterejch jsme pak sestupovali na to pódium. Jak jsem tam tak stála, tak jsem koukama na G* a N* a usmívala se. Poté přišla řada na mě. A teď se podržte - moje jméno i příjmení řekli dobře! Wau! :D Tak jsem tam s odhodláním šla. Strach z toho, že mě ukamenují za to, že mám tenisky, už mě přešel a hezky jsem s to štrádovala. Dotkla jsem se žezla, koukal na toho pána, podala mu ruku, usmála se na něj a on na mne také a pak jsem si šla s pocitem, že už to je za mnou, sednout zpátky na své místo. Taková úleva, že už to je za mnou! :D Když takhle už všichni studenti potřásli tomu pánovi rukou, tak nám ta paní řekla něco, že nám to přeje ze srdce a doufám, že budeme úspěšní a pak s tou samou hudbou odešli všichni popořade zase pryč. I když jsme se smála teď na konci víc, než na začátku, tak jsem si pořád říkala, že ten pán je král a já jsem jeho poddaná.. což bylo trochu depresivní, protože jsem si ho představila jako přísnýho krále, kterej nemá s nikým slitování a my pro něj pracujeme až do unavení, ále nijak zvlášť mne to nerozhodilo. :D Tak jsme se pak všichni sbalili a šli si po svých. Já šla k babice a měla jsem krásný den. :)

Takže imatrikulace, neboli něco jako uvedení studentů právoplatně na univerzitu, je za mnou, a jsem hrdá studentka na úžasné Pardubické univerzitě. :D


Jsem víc než ty, záviď!

5. října 2013 v 1:06 | Nicole |  Moje...
Není to smyšlené, jen poupravené. Je to životní příběh jednoho člověka, co znám. A je mi z toho zle.

Svoje dětství jsem prožil v celku normálně. Měl svoje 3 nejlepší kamarády a trávil s nimi svůj volnej čas. Ve škole jsem se snažil mít dobré známky. Pořád jsem se učil a na každý předmět se připravoval. Nejlíp mi to šlo, když mě zkoušela moje máma, bez toho sem se pak už nikdy neobešel. Základka mi ani moc nechyběla. Zjistil jsem, že ty lidi a ten kolektiv celkově za nic moc nestáli.
Ale na střední, jo to byl teprv vodvaz. Nejlepší parta kámošů, kámošů navěky. Bez nich už ani ránu, jsou to ty nejlepší lidi, co znám. Pařili sme každý víkendy. Na kámoše ze základky jsem se už neohlížel, jen sem jim někdy psal, jen tak, aby se neřeklo. V ty dobrý středoškolácký časy jsem si zkusil vše. Ochutnal alkohol, hlavně ten tvrdší. Nehorázně mě bavilo se ožírat a pak dělat toho největšího borce. Ale pil jsem jen s kámošema ze střední, protože s nima to mělo smysl. Né s těma ostatníma lůzrama. Změnil jsem taky styl oblíkání. Vrazil sem, tedy moje rodiče vrazili, spoustu prachů do toho, abych byl stylově volbíkanej a prostě cool. Vybíral sem si vždy ty nejlepší hadry, abych byl stylovej. Ve škole mi to ale už moc nešlo. Snažil jsem se, učil se pořád (a hlavně s mámou), ale výsledky na to nevypadaly. Sice jsem odmaturoval, ale ta píle za to nestála.
Taky sem si našel holku. Seznámili sme se na jedný párty a hned sme na to vlítli. Byla moje první. Byl sem moc rád, že jí mám. Byla stejná jako já - ráda sportovala a rozuměli sme si. Zhroutil jsem se, když mě po pár měsících nechala se slovy, že už mne nemiluje. Nechápal jsem, co se stalo. Neměl sem na nic náladu a pořád mi bylo zle. Párkrát jsem jí zkoušel kontaktovat a chtěl jsem být jen její přítel, ale ona odmítla. Tak jsem na ní zapomněl.
Po střední jsem šel na vejšku. Na tu nejlepší ultrasuper vejšku, o který sem snil. Prostě prestižní! A taky konečně pryč z domova. Od nepříjemnejch rodičů, který byli divný. Jen z nich ždímu prachy, na nic jinýho je nepotřebuju, mám přece kámoše. A to nejdůležitější je, že se mnou moji kámoši šli taky na tu ultrasuper vejšku. Ty krááso, jak já je žeru. A ty párty s nima. A na jednom pokoji a pořád kecáme o blbostech, jo, to je život. Pápínek cáluje všechny moje potřebný věci a další zbytečný kraviny, který ale stejnak k tomu životu potřebuju. Hlavně ty super vychytaný elektronický vymoženosti. Potrpím si na iPhonech. Pořád ho mám při ruce a sem online a píšu si s kámošema, když je zrovna nevidím.
A taky mám novou holku. S ní jsem fakt šťastnej a doufám, že s ní budu dlouho. Sice jsme se spolu hned vyspali, ale myslím, že mě jen tak neopustí. Koupila mi jeden drahej dárek a já jí za to sem moc vděčnej. Samozřejmě jsem jí to musel oplatit, taky drahým dárkem, sámo že placenym penězma mýho táty. Jsme spolu fakt šťastný. A miluju tu její kočku. Vždycky, když jsem každej víkend s ní, tak si to prostě užíváme. S rodinou se už moc nevídám, protože škola a přítel mi zabírají celý volný čas a doma také moc často nejsem. A abych pravdu řekl, vůbec mi to nevadí. Miluju svůj zatraceně dobrej život a vy ostatní jen záviďte!

Omluvte styl, jakým to je napsané. Je to účelové. :D