Prosinec 2011

So alone

22. prosince 2011 v 22:40 | Nicole |  Moje...
Vánoce jsou strašně krásný a uklidňující období. Minulej rok sem byla tak klidná a dojatá tím, že jsou a že jsme všichni dohromady a spokojeni. Tento rok to na mě taky padlo - jsem klidná, šťastná..
Abych řekla pravdu, tenhle týden se nevydařil tak, jak měl. Spokojenost a klid mi zůstal, byla jsem zasněná, že sem nevmínala svět okolo ve škole. Ani nechci. Oh, jak rychle člověk ztratí zájem a důvěru v něco (někoho), o kom si myslel, že je jeden z těch, se kterým si rozumí. Aspoň u mě to jde. Ve škole se nemám vůbec dobře; nebavím se s nikým; ignoruju všechno, ale to mi vyhovuje. Nechci trpět tím, abych se zabývala věcmi, co o mě lidé řeknou i přede mnou. Urážky, poznámky.. nezajímá mě to. Celé dny myslím jenom na jedinou osobu. Na toho jediného prince, který mi dodává sílu a odhodlání k tomu, abych každý den přežila a těšila se na něj.
Na světě mám dvě spřízněné duše. Jenom dvě a doteď mi to stačilo. Něříkám, že nestačí, ale když se s nimi skoro vůbec nevídám, tak si připadám strašně opuštěná. A taky naštvaná, že mi nebyly řečeny věci, které bych měla vědět nejdřív já a pak teprve facebook.. Spíš jsem smutná. Je toho na mě moc. A ještě starosti s Ferdinou. Moc sem plakala, když sem přišla dnes domů a koukala na ní, jak leží na zemi v kleci a chudák se sápe nahoru, aby šla ke mě. Bylo mi to strašně líto, protože se nemůže skoro hejbat. Brečet se mi chce i teď, nechci, aby takhle trpěla. Pomohla sem jí a teď se o ní pořád starám.. :(
Moc se těším na šťastné a bezstarostné svátky, kdy budu s tím mým jediným štěstím, v klidu, spokojená, bez starostí. Užívám si každou chvíli. Nebudu si připadat opuštěná, což si právě teď připadám.
Sem tam mi připadá, že jsem dospěla. Že mě nazajímají a nerozesmějí hlouposti, které mě rozesmívali. Ale je to jenom pocit. Doopravdy to tak není. Poslední dny není s kým zažívat ty dětinský zážitky, řechtat se nahlas na ulici, blbnout v obchodech a nahrávat přihlouplý videa. Jak mi to chybí.. Dospělá fakt nejsem a nebudu. Jen není tolik lidí, se kterýma bych si mohla hrát na děti. Ve skutečnosti je to jen jedna osoba, kvůli které jsem teď mimo, naštvaná, smutná a bez nálady. (Chybíš mi, lásko, nechci ti ubližovat, ale ty jsi mi dala důvod pro to, být naštvaná..)
Když tu poprvé napadl sníh, vyšla jsem z baráku a usmívala se celou cestu na zastávku, koukala se do nebe a obdivovala jsem, jak něco tak nádherného může být. Miluju sníh a díky tomu jsem byla moc šťastná. :)
Tohle budou ty nejlepší Vánoční svátky a nic mi je nezkazí. Moc se těším :)

Všechno jednou příjde

1. prosince 2011 v 21:03 | Nicole |  Moje...
Na ulici potkáváš mnoho rozdílných lidí, kteří kolem tebe jenom projdou a nic se nestane. Koukáš a přemýšlíš nad tím, co je to za člověka, jestli je šťastný, smutný, co ho v životě potkalo a jak žije... Já se vždy cítím na vrchu nad všemi těmi, co potkávám na ulicích. Těla bez duše. Lidé, co je svět nudí a nebaví. Nevěnují ani letmý úsměv. Neradují se ze života a jeho krás. Něříkám, že život je vždy jednoduchý, zvlášť né pro ty, co mají nějaké vážné problémy. Ale i ti se dokáží radovat.
Přiznávám, že nemám ráda ostatní lidi. Příjdou mi nudní a zlí. Žádný se na ulici nerozesměje jen tak, když je třeba sám. To já ano. Rozesměje mě každá krásná či vtipná vzpomínka. Rozzářím se i když jdu jen tak sama. Sama pro sebe se usmívám a jsem šťastná. Šťastná, když vzpomínám na chvíle s mými přáteli a lidmi, co mi přirostli k srdci. Na světě jsem ráda a to jen pro to, že mám pro co žít. A jsem ráda, že mám jenom pár dobrých kamarádů. Je jich málo, ale já si nestěžuji, mě to stačí. Nedokázala bych bez nich žít. A taky bez mý rodiny, především mamky, která je ta nejsuprovější máma na světě. Přiznávám, že se k ní někdy nechovám hezky a nechovám se k ní jako dcera. Ale to je tím, že ona mi pořád říká, že máme vztah spíše jako nejlepší kamarádky. Jsem za to moc vděčná. Pak je tu moje láska. Nikdy sem na lásku nevěřila. Vždy to bylo něco, co mi přišlo nereálné. Ale před nedávnem jsem poznala, jaké to je být opravdu zamilovaná. Je to příliš nádherný pocit. Jsem moc vděčná, že jsem našla někoho, o koho se můžu opřít, je tu jen pro mě, stará se o mě a miluje mě. Něvěřila jsem, že tohle může někdy někdo ke mě cítit, ale teď věřím.
Poslední dobou jsem klidnější a spokojenější. Nedělám si starosti. Jsem klidná a vyhovuje mi to. Myšlenkama jsem úplně jinde. Člověka to hold změní, když najde svou spřízněnou duši. Za nich na světě bych tento pocit nevyměnila.

Děkuju všem, co mi dělají můj život takový, jaký je a berou mě takovou, jaká jsem. Nevím co bych si bez vás počala. Jste můj život a nevzdám se vás. :)