"If I were a princess, I´d live in a palace. I´d have servants to look after me. My mum would be Queen, and she wouldn´t work. I wouldn´t go to school. I´d have a private teacher. I´d ride a white horse, and I´d wear a long dress. I could have all the sweets I wanted." (výtažek z učebnice)
^Dneska jak jsme tohle četli, tak sem k tomu nějak začala mít odpor. :D Ono to ještě bylo v růžový bublině a k tomu byla vyfocená roztomilá holčička ve školní uniformě, jak sedí za lavicí. A ty první slova "If I were a princess..".. tak sem se zamyslela, že jsem nikdy, když sem byla malá, nechtěla být princeznou..
Můj dětský sen byl mít vláčkovou dráhu, jakou měl můj soused a chodívala jsem si s ním hrát. O tom sem fakticky moc snila. A když si na to vzpomenu, tak je tu pořád ta chuť, že bych jí chtěla mít.. Jo, je to možná moc divný sen na holku, ale kdyby ste věděli, jak sem po tom toužila.. :D A teďkon přijdou s takovouhle princeznou. Pcha.
A proč chtěj být malé holčičky vůbec princeznama? Chtějí mít ty okouzlující šaty až na zem? Celý den nic nedělání a trávení venku na zahradě? Stále snít a čekat na prince na bílém koni, až si pro ni přijede a vezme si jí a budou žít šťastně až do smrti?.. Ano, zní to nádherně, ale mě už to přijde stupidní. A vždycky mi to přišlo stupidní. Zaprvý už neexistuje ta doba, kdy by spolu válčili králové, provdávali své dcery a žili na zámcích. Ani opravdové rytířské turnaje nejsou. Ani zablácené hliněné cesty v každém městě; kočár netáhnou koně; a to poslední..už VŮBEC neexistuje princ na bílém koni. (Kdo vůbec takovou pitomost vymyslel? Kdyby ten kůň byl fialovej a vezl doživotní zásobu Milky, tak proč ne.. ale bílej?). A pak taky zadruhé: nikoho už dějepis nezajímá. Ale tím že říkám nikoho, tak vlastně myslím většinu. Někdo se v historii dokáže rýpat hodiny a baví ho to. Jo, mě by to taky bavilo, ale né kdyby sem to musela znát nazpamět, a to i když mě vůbec nezajímají stupidní války, kdo prohrál, vyhrál, kdo nastoupil na trůn potom.. Prostě je to pofidérní sen a ani se nedivím, že mi ho hlava nebrala.
Vláčky, mašinky, tú-tů.. jo panečku to je život! :D A když tak vzpomínám dál, tak sem chtěla mít a parádní auta, abych se mohla před klukama vytahovat. A pak taky byla éra pogů a sbírky pokémonskejch nálepek. Pogy.. to bylo taky kouzelný^, pořád je mám v rakvičce (já na to měla rakvičku takovou:D:D) a když to otevřu, tak si vzpomenu, jak sme s klukama ještě hráli, hráli a hráli, a pak ještě s mojí bývalou nejlepší kámoškou Eliškou, jak sme hodiny seděli ve vchodě na dekách a hráli, hráli hráli.. a jak se ty lidi divili, co tam děláme :D To bylo taky dobrý. A pokémoni? Pamatuju si, jak na to byla ta stříbrná (či šedivá.. ona měla obě barvy, ale někde se leskla a někde ne) knížečka a jak se tam lepily ty všechny nálepky :D To bylo taky krásný^ Ale už jí nemám a nevim, kde je. A ještě.. to bych radši nezmiňovala, ale tak když už sem se tak rozepsala.. Pamatuju si, jak byla éra Bratz panenek :D Jo, týhle sem se nevyhla.. Měla sem 2 Bratzky a už sou snad někde na chalupě v pytli, čekající na moje děti :D (Tak, jak když sem byla malá, tak se vytáhly velký plastový pytlíky plný mamčinejch a strejdovejch hraček.. nádherný chvíle) Znímím teda už taky, že sem měla slušnou zásobu Bárbín :D Protože moje máma byla do nich až moc velkej blázen. A tak mi kupovala všechno: bazén pro ně (do kterýho jednou šlápl strejda nohou, a doteď si pamatuju tu chvíli, jak to vypadalo a tu ponožku, co měl na sobě a jak vylil tu vodu, co byla v něm.. :D), auto pro ně (růžový a pak sem ho polepila nálepkama z večerníčka :D), pohovku, postel, televizi, další pohovku, Kena pro ně (:D) a tak.. A bavilo mě je převlíkat a dělat, že se líbají :D
Ah jo.. je mi smutno, když na to nějak myslim. Né, že by mi chyběly nějaký Bárbíny a Brécy.. ale prostě to dětství jako takový.. To, jak sem chodila ven s klukama, lezli sme po stromech, dělali blbosti, chodili po celejch polabinách každej den.. :) Tohle nejde zapomenout. A pak hlavně ve družině. Ah, družina! Jak sme tak tancovali Novambu (jestli si pamatujete.. ten tanec, jak s nim prudili na Nově jednou :D) na stolech, prali se v žíněnkách, hráli Mária na kompu, chodili tajně do zahrady na jabka (to sem je ještě jedla a nebyla na ně alergická :D), jedli štovíky, zlobili sme paní vychovatelku, která mě a Andreje řekla větu, kterou si opakujeme doteď prostě pořád: "Jak ty seš s tou Nikolou.."^ (myslela to tak, jako když je ona se mnou, tak že zlobí :D ale nikdy to nijak moc nedořekla, tak si pamatujeme jenom tuhle pamětihodnou část :)), na kluky, který mě tam zpříjemňovali život (a to je pravda).. To si pamatuju, jak jich tam tak 5 za mnou pořád chodilo a chtěli mě objímat a chtěli pusu a pořád sme s nima blbli, i když byly o dva roky mladší, ale bylo to prostě nejúžasnější, co snad mohlo bejt :D Pamatuju se aj na to, jak k nám do družiny přišla jednou televize a jak sme chtěli bejt v televizi a tak sme tam lítali za tou kamerou, abysme tam aspoň trochu byli vidět a jak nakamerovali Budouvou, jak tam skáče přes švihadlo :D To bylo taky krásný :D A nebo jak nás paní vychovatelka načapala na záchodcích, když sme s holkama uplatňovali heslo "Ruce vzhůru, kalhoty dolu a podprsenky do kastrolu" :D A taky jak sme kluky za nohy tahali na holčičí záchodky a jak chudácí vřískali, že tam nechtějí :D A jak sme se báli jít na klučičí záchody, že nás někdo uvidí a jak sme byli rádi, když tam prý bylo hovno na stropě a jak se tam všichni holky šli kouknout :D:D Ah jo, já budu fakt asi brečet! :D A taky se pamatuju na ty chvíle, kdy sme se oblíkali do šatů.. teda já moc ne, protože je prostě nemám ráda.. ale jak sme taky kluky oblíkali do šatů. A jak sem se s Andrejou prala s Markem a Dominikem.. ah, to bylo taky úžasný :) A taky jak sem hráli "Chcete být milionářem" :D A jak si z nás paní vychovatelka vystřelila, když řekla, že každej bude očkovanej a že se máme seřadit před jejím tím kabinetem a čekat a jak sem se tam rozbrečela :D Áaaahjo :) Chtěla bych to vrátit.. děsne moc.. a prožít všechno znova :) Ten dětskej duch prostě zůstává a já bych tohle klidně dělala i teď.. :)
Bohužel, mnoha zážitky se asi už chlubit nebudu, protože nevěřím, že takové zážitky, jako z dětství, ještě někdy budu mít. Lidé se mění a každej chce udělat dojem. Působit dospělý a rozumný. Nerad se pousměje trochu nahlas na ulici, neudělá nějakou děsnou kravinu, po který by se za nim lidé otáčeli.. Vadí mi to. Nechci dospět. Pořád budu to dítě, které tráví rádo čas s klukama, leze po stromech, odmítá všelijak přijmout nové věci, chce být volné, chce se smát a nechat se i klidně zašpinit od bláta.. :) Jenom.. nikdo pořád není takový, kdo by to sdílel a i teď to provozoval.. Lézt po stromech, hrát si na schovku, střílet po sobě, bát se vejít do zahrady školy jenom proto, že se bojíme trestu, skočit jen tak do kaluže a smát se, být nadšen, že prší a že nemá bundu a mrzne.. Všechno je dost jiný a hnusí se mi to už od tý doby, co sem vyšla ze základky. Zlatý základky, kde to bylo prostě jiný.. Ale dost už. Dětství má každý jenom jedno a já můžu s klidem říci, že mám na co vzpomínat... :´)
