Únor 2011

Venku je zima

23. února 2011 v 20:43 | Nicole |  Moje...
Kdo by věřil, že se pláč dá zahnat mrkáním bez ukápnutí jediné slzy a nenávist vydýchat po pár hlubokých nádezích. Kdo by veřil, že v zimě mrznou uši, nohy, ale ruce ne. Když sem šla cestou za Kauflandem s ponurou náladou, svěšenou hlavou a myšlenkách v nedohlednu, tak vidím chlápka, co jede na kole. Je blízko mě, když se tak strašně srandovně uchcechtne.. Neodolala sem a začla se tam zeširoka usmívat a ještě sem se otočila. Fakt to bylo krásný. Pak sem s mrznoucíma ušima šla nekonečně dlouhou cestu zpátky domů. Ohlížela se, jestli za mnou neběží nějaká osudová láska a víte co..? Neběžela, žejo. *Spláchnu se do záchoda* Jak tak koukám na svoje nehty, tak sou slušné dlouhé, což se mi nepodařilo snad za celý život. A také jsem zjistila, že by mi sem mohli jít přidávat obrázky a videa. Ha!:D
nádherná:)
s ptákem na tyči^ (palička na bubny)

An old one

22. února 2011 v 23:49 | Nicole |  Moje...
Kde jsou ty časy, kdy se muži dvořili dámám, nosili jim růže, psali jim básně a zpívali jim po okny? Kdy se muži šli bít s drakem, jenom aby dáma, byla jeho? Kde jsou ty pohledy, to první zamilování a první okouzlení bez myšlenky na sex? Čas, kdy bylo všechno nevinné a vztahy nebyly tak složité.. Muži by v téhle době pro ženu neobětovali nic. Všichni zlenivěli u televize s pivem v ruce, totálním nezájmem o děti a nulovou tolerancí k ženám. Ideální muž by měl být svalnatý sportovec, s nádherným výrazem ve tváři a plnou peněženkou a šťavnatým zadečkem. To aby se z toho ideálu jeden zbláznil. Myslí si, že můžou dělat co se jim zachce. Nikdo by ze sebe nedělal takového blbce, že by psal básničky, hrál jí pod okny a pořád jí obdivoval. Přede všemi by ze sebe akorát tak udělal blbce a v téhle době, kdy se každý snaží být strašně drsnej a cool, se k tomu nikdo neodhodlá. Když jo, je to krásný. Ale uznejme, že holky v dnešní době sou taky pěkný svině, když to řeknu takhle. Většina z nich jsou pěkně namyšlený bárbíny, který chtěj, aby kluk vedle nich vypadal jako ozdoba.  City? Ty neřeší. Úcta? Není - bez váhání mu nadávají. Čest? Zmizela - prodávaj se jako kurvy.. a mohla bych pokračovat. Teď to není o té krásné zamilovanosti, o tom všem krásném, o co jsme přišli během pár set let. Mezilidský vztahy byly vždy pofidérní, ale v týhle době to všechno nějak upadá totálně. Každý si hrabe na svém písečku a nezajímá se o ostatní.. Ah jo. Být tak s někým na opuštěném venkově.. chodit lesy, kolem rybníků, polema, ležet v trávě v obětí, pozorovat noční oblohu.. v noci se tisknout k sobě pod peřinou, když je bouřka. Být na čerstvém vzduchu a nechat všechny starosti odplouvat. A vlastně nemít starosti vůbec. Z čeho taky. Být vedle milované osoby a neřešit nic :) Jenže - dnešní doba je dnešní doba. Každej má starostí nad hlavu a nic nestíhá. Rodinu si zakládá po 30. narozeninách a pak stárne strašně rychle. Celý dny pracuje, aby vůbec uživil rodinu a na nic jiného nemá čas. Nemůže se jen tak zastavit, pozorovat jak čas ubíhá a všímat si i krás života. Všichni jsou znechuceni každým dnem, kdy musí vstávat a plnit každodenní povinnosti. Nic nikoho nebaví. Chtějí si odpracovat to, co musí, mít rodinu a dobře vychovat děti, spokojeně si užít důchod a v klidu umřít. Je to všechno nefér vůči mládeži, v které mají ostatní budoucnost, ale která se vůbec neučí a nic neví :D Budoucnost bude zajímavá. Proto vynalezněme stroj času a pojeďme do minulosti dojit krávy^.

Nevím nadpis článku

18. února 2011 v 19:35 | Nicole |  Moje...
Mám ráda ten stín, který po tobě zůstal. Všechny ty místa, která mi tě připomínají. Chvilkové cítění tvé vůně, kterou roznáší vítr. Blá blá blá.. Ale vraťme se do starých kolejí. V době kdy všechno bylo jiné a jiné a jiné a nepoznané. Jiné a neobjevené, jiné a neznané, jiné a klidné, jiné a spokojené. Vraťme se do doby, kdy jsem se těšila do školy. V době, kdy jsem necítila bolest a žila spokojeně a krásně a nádherně. Do doby, kdy jsem byla ještě ta malá holčička, která vypadala jako kluk. Do doby, kdy při vyslovení jména B***š sem si představila roztomilýho chlapečka, kterej sem tam měl tričko, co vypadalo jako máslo (bylo žlutý) a co měl strašně úžasný pozadí v džínách :) Co při vyslovení slova Sedmák (Osmák, Deváťák), sem si představila kluka s nádherným pohledem a rozcuchanými vlasy. Co při vyslovení slova Houba, jsem si představila malého svetříkového trumberu, kterého vídám doteď. Při vyslovení slova Holka, jsem si představila kluka s těmi dlouhými vlasy a krásnýma očima... atd. Vždycky jsem klukům ráda vymýšlela přezdívky. Uznávám, že někdy stojí za velký kulový, ale člověk to nezapomene a bude mu to připomínat dětství, které prožil. Dětství, kdy jsem vždycky počítala s tím, že kluk, který se mi líbil, věděl, že se mi líbí, protože mu to holky řekly (ale holky ho třeba znaly). A nijak mě to nevadilo. Ani mi nevadily hloupé narážky, když se na mě něco dozvěděl, a ani jak mě ukazoval kámošům když mě viděl, a taky jak se smáli. Ale já se smála taky, i když to směšné není :D Bohužel.. Ale člověk se sobě taky potřebuje zasmát. Vždycky když udělá nějakou blbost, nebo když se mu stane trapas. No.. to je ale ošklivý slovo.."trapas".. Všichni se bojí, aby se jim takový "trapas" nestal. Ale když třeba nějakou náhodou na sebe vylejete polívku, rozbijete talíř ve školní jídelně, smeknete se po blátě, které je v šatně a tak.. Tak se tomu taky musíte přece zasmát. Já bych se nějak nesmát nedokázala. Vždyť je to srandovní, nebo ne? :D Třeba si vás někdo všimne a můžete se mu zalíbit. Jo, je hloupý dělat takovýhle "trapasy" naschvál, aby si vás ten druhý všiml, ale když se vám to stává často a neplánovaně, tak je to sice podezřelý taky, ale vy za to prostě nemůžete. :D Někdo prostě má smůlu. Mě se tohle taky stává. Nechci říkat, že často, ale když se mi něco takového stane, tak je to přeci sranda. :D
Radujte se z maličkostí^ Tak málo stačí k dětské radosti^

Volný jako obláček

16. února 2011 v 22:27 | Nicole |  Moje...
Miluju volnost. Ráda se cítím volná a ničím nevázaná. Pořád všechna ta pofidérní láska a zamilovanost. Pořád ty sliby, že se nikdo nikdy neopustí a bude milovat navždy. Jsou to lži, to vám můžu říct. Milovat se třeba může, ale zároveň člověk může milovat víc lidí najednou. To nikdy není dobrý. A já sem zrovna zvláštní typ člověka. Nechci být nijak zadaná, protože chci mít pořád tu volnost, pořád tu možnost se nezávazně bavit a užívat si. Já nemám ráda lidi, nesnáším je. A to všechny. Já když si někoho zamiluju, tak to pro něj je čest, i když si to ani ten dotyčný neuvědomuje. Ale prostě už poznám lidi, jací jsou. Nevím proč to tak je. Možná nějaká vnitřní energie, že z nich vyzařuje. :D Ale prostě poznám svýho člověka no. Je pak dosti zlé, když se v něm zmýlím. Ale to už je jeho chyba. Jo, lidi se mění pořád, a já bych ráda řekla, že já se neměním, ale to není jenom o mém názoru, ale to musí posoudit okolí. Když si člověka zamilujete takového, jaký je, se všemi jeho zápornými vlastnostmi, sdílíte s ním krásné nezapomenutelné chvíle, které si budete pamatovat až do smrti, je pak těžké přijmout to, že se určitým způsobem změnil a není to už takové, jaké to bylo. Zdá se vám hned nepříjemný, každé jeho vyřknuté slovo vám drásá nervy, už ani nemůžete vystát jeho přítomnost a nijak se o něj už nezajímáte. Řeknete si, že už vám to ani nevadí, že ho moc neuvidíte a smíříte se s tím. Pak ale přijde zase den, kdy se zase vše změní a zase začnete mít pocit, že jste si zase čímdál tím blíž. Je to jako na horský dráze. Ale tak s tím se taky dá žít. Přátelé se hledají těžko, a tak buďme rádi za ty, které máme. A hlavně pak teda já jsem ráda za kamarádky, který mám. Nikdy jsem nestála o hromadu kamarádů. Leda tak kamarádů klučičích, a to né z toho důvodu, že bych byla nějaká pochybná osobnost a chodila s každym, ale jenom proto, že mi je s nima dobře a nějak si s nima víc rozumím než s holkama. Je s nima i větší sranda a prostě mám z nich dobrej pocit. Jenom škoda, že se svejma klučičíma kámošema už se moc nevidím, ale když se s nima vydím, jsem nesmírně šťastná už jenom z toho, že je někde zahlédnu. Je to krásnej pocit :) Ale zpátky k mým kamarádkám.. Já jsem divný člověk, to všichni vědí. A také mě nějak ten název, že jsem divnej člověk, těší a beru ho jako lichotku. :D Ale prostě. Ty moje 3 osůbky.. Ty znám prostě dokonale. Znám jejich reakce a vím, co si můžu dovolit, co můžu říct, co můžu dělat. Jsem s nimi odvázaná a volná. Dodává mi to energii, co mi jiní berou. Nemůžu si říkat hodná holčička, když jsem s nima. Mají na mě pozitivně negativní energii :D Ale to samé já na ně. Prostě cítit tu volnost, kterou cítím s nimi. Nic hezčího není, vám řeknu. Máme se pořád o čem bavit a nikdy není nuda. A to s novými lidmi nedokážu. Nedokážu se s nimi bavit. Bojím se jejich reakcí na všechno co dělám. A taky že jsou většinou záporný. Všichni mě mají za malý dítě, co je děsně trapný a dělá a říká samý trapný věci. A co? A hovno! To je taky důvod, proč nemám ráda lidi a nerada se seznamuju s někým novým. Nikdo mě nechápe a taky nepochopí, protože se nikomu neotevřu tak, jako těm mým třem. Asi jsem přišla na tenhle nový poznatek, tak to je také celkem uspokojující :)
Nech brouka žít.. Leave me alone a už neobtěžujte, když nechcete být trapní, jak já!^:)

If I were a princess, i would kill myself

15. února 2011 v 16:12 | Nicole |  Moje...
"If I were a princess, I´d live in a palace. I´d have servants to look after me. My mum would be Queen, and she wouldn´t work. I wouldn´t go to school. I´d have a private teacher. I´d ride a white horse, and I´d wear a long dress. I could have all the sweets I wanted." (výtažek z učebnice)

^Dneska jak jsme tohle četli, tak sem k tomu nějak začala mít odpor. :D Ono to ještě bylo v růžový bublině a k tomu byla vyfocená roztomilá holčička ve školní uniformě, jak sedí za lavicí. A ty první slova "If I were a princess..".. tak sem se zamyslela, že jsem nikdy, když sem byla malá, nechtěla být princeznou..
Můj dětský sen byl mít vláčkovou dráhu, jakou měl můj soused a chodívala jsem si s ním hrát. O tom sem fakticky moc snila. A když si na to vzpomenu, tak je tu pořád ta chuť, že bych jí chtěla mít.. Jo, je to možná moc divný sen na holku, ale kdyby ste věděli, jak sem po tom toužila.. :D A teďkon přijdou s takovouhle princeznou. Pcha.
A proč chtěj být malé holčičky vůbec princeznama? Chtějí mít ty okouzlující šaty až na zem? Celý den nic nedělání a trávení venku na zahradě? Stále snít a čekat na prince na bílém koni, až si pro ni přijede a vezme si jí a budou žít šťastně až do smrti?.. Ano, zní to nádherně, ale mě už to přijde stupidní. A vždycky mi to přišlo stupidní. Zaprvý už neexistuje ta doba, kdy by spolu válčili králové, provdávali své dcery a žili na zámcích. Ani opravdové rytířské turnaje nejsou. Ani zablácené hliněné cesty v každém městě; kočár netáhnou koně; a to poslední..už VŮBEC neexistuje princ na bílém koni. (Kdo vůbec takovou pitomost vymyslel? Kdyby ten kůň byl fialovej a vezl doživotní zásobu Milky, tak proč ne.. ale bílej?). A pak taky zadruhé: nikoho už dějepis nezajímá. Ale tím že říkám nikoho, tak vlastně myslím většinu. Někdo se v historii dokáže rýpat hodiny a baví ho to. Jo, mě by to taky bavilo, ale né kdyby sem to musela znát nazpamět, a to i když mě vůbec nezajímají stupidní války, kdo prohrál, vyhrál, kdo nastoupil na trůn potom.. Prostě je to pofidérní sen a ani se nedivím, že mi ho hlava nebrala.
Vláčky, mašinky, tú-tů.. jo panečku to je život! :D A když tak vzpomínám dál, tak sem chtěla mít a parádní auta, abych se mohla před klukama vytahovat. A pak taky byla éra pogů a sbírky pokémonskejch nálepek. Pogy.. to bylo taky kouzelný^, pořád je mám v rakvičce (já na to měla rakvičku takovou:D:D) a když to otevřu, tak si vzpomenu, jak sme s klukama ještě hráli, hráli a hráli, a pak ještě s mojí bývalou nejlepší kámoškou Eliškou, jak sme hodiny seděli ve vchodě na dekách a hráli, hráli hráli.. a jak se ty lidi divili, co tam děláme :D To bylo taky dobrý. A pokémoni? Pamatuju si, jak na to byla ta stříbrná (či šedivá.. ona měla obě barvy, ale někde se leskla a někde ne) knížečka a jak se tam lepily ty všechny nálepky :D To bylo taky krásný^ Ale už jí nemám a nevim, kde je. A ještě.. to bych radši nezmiňovala, ale tak když už sem se tak rozepsala.. Pamatuju si, jak byla éra Bratz panenek :D Jo, týhle sem se nevyhla.. Měla sem 2 Bratzky a už sou snad někde na chalupě v pytli, čekající na moje děti :D (Tak, jak když sem byla malá, tak se vytáhly velký plastový pytlíky plný mamčinejch a strejdovejch hraček.. nádherný chvíle) Znímím teda už taky, že sem měla slušnou zásobu Bárbín :D Protože moje máma byla do nich až moc velkej blázen. A tak mi kupovala všechno: bazén pro ně (do kterýho jednou šlápl strejda nohou, a doteď si pamatuju tu chvíli, jak to vypadalo a tu ponožku, co měl na sobě a jak vylil tu vodu, co byla v něm.. :D), auto pro ně (růžový a pak sem ho polepila nálepkama z večerníčka :D), pohovku, postel, televizi, další pohovku, Kena pro ně (:D) a tak.. A bavilo mě je převlíkat a dělat, že se líbají :D
Ah jo.. je mi smutno, když na to nějak myslim. Né, že by mi chyběly nějaký Bárbíny a Brécy.. ale prostě to dětství jako takový.. To, jak sem chodila ven s klukama, lezli sme po stromech, dělali blbosti, chodili po celejch polabinách každej den.. :) Tohle nejde zapomenout. A pak hlavně ve družině. Ah, družina! Jak sme tak tancovali Novambu (jestli si pamatujete.. ten tanec, jak s nim prudili na Nově jednou :D) na stolech, prali se v žíněnkách, hráli Mária na kompu, chodili tajně do zahrady na jabka (to sem je ještě jedla a nebyla na ně alergická :D), jedli štovíky, zlobili sme paní vychovatelku, která mě a Andreje řekla větu, kterou si opakujeme doteď prostě pořád: "Jak ty seš s tou Nikolou.."^ (myslela to tak, jako když je ona se mnou, tak že zlobí :D ale nikdy to nijak moc nedořekla, tak si pamatujeme jenom tuhle pamětihodnou část :)), na kluky, který mě tam zpříjemňovali život (a to je pravda).. To si pamatuju, jak jich tam tak 5 za mnou pořád chodilo a chtěli mě objímat a chtěli pusu a pořád sme s nima blbli, i když byly o dva roky mladší, ale bylo to prostě nejúžasnější, co snad mohlo bejt :D Pamatuju se aj na to, jak k nám do družiny přišla jednou televize a jak sme chtěli bejt v televizi a tak sme tam lítali za tou kamerou, abysme tam aspoň trochu byli vidět a jak nakamerovali Budouvou, jak tam skáče přes švihadlo :D To bylo taky krásný :D A nebo jak nás paní vychovatelka načapala na záchodcích, když sme s holkama uplatňovali heslo "Ruce vzhůru, kalhoty dolu a podprsenky do kastrolu" :D A taky jak sme kluky za nohy tahali na holčičí záchodky a jak chudácí vřískali, že tam nechtějí :D A jak sme se báli jít na klučičí záchody, že nás někdo uvidí a jak sme byli rádi, když tam prý bylo hovno na stropě a jak se tam všichni holky šli kouknout :D:D Ah jo, já budu fakt asi brečet! :D A taky se pamatuju na ty chvíle, kdy sme se oblíkali do šatů.. teda já moc ne, protože je prostě nemám ráda.. ale jak sme taky kluky oblíkali do šatů. A jak sem se s Andrejou prala s Markem a Dominikem.. ah, to bylo taky úžasný :) A taky jak sem hráli "Chcete být milionářem" :D A jak si z nás paní vychovatelka vystřelila, když řekla, že každej bude očkovanej a že se máme seřadit před jejím tím kabinetem a čekat a jak sem se tam rozbrečela :D Áaaahjo :) Chtěla bych to vrátit.. děsne moc.. a prožít všechno znova :) Ten dětskej duch prostě zůstává a já bych tohle klidně dělala i teď.. :)
Bohužel, mnoha zážitky se asi už chlubit nebudu, protože nevěřím, že takové zážitky, jako z dětství, ještě někdy budu mít. Lidé se mění a každej chce udělat dojem. Působit dospělý a rozumný. Nerad se pousměje trochu nahlas na ulici, neudělá nějakou děsnou kravinu, po který by se za nim lidé otáčeli.. Vadí mi to. Nechci dospět. Pořád budu to dítě, které tráví rádo čas s klukama, leze po stromech, odmítá všelijak přijmout nové věci, chce být volné, chce se smát a nechat se i klidně zašpinit od bláta.. :) Jenom.. nikdo pořád není takový, kdo by to sdílel a i teď to provozoval.. Lézt po stromech, hrát si na schovku, střílet po sobě, bát se vejít do zahrady školy jenom proto, že se bojíme trestu, skočit jen tak do kaluže a smát se, být nadšen, že prší a že nemá bundu a mrzne.. Všechno je dost jiný a hnusí se mi to už od tý doby, co sem vyšla ze základky. Zlatý základky, kde to bylo prostě jiný.. Ale dost už. Dětství má každý jenom jedno a já můžu s klidem říci, že mám na co vzpomínat... :´)

Jmenuji se Valentýn

13. února 2011 v 18:57 | Nicole
Přidávám to sem dnes, protože zítra čas pravděpodobně mít nebudu. Celý den oblétávána všemi mými obdivovateli, zahrnována sladkostmi, zamilovanými básněmi, vyznáními lásky, příležitostnými polibky a vším tímhle. Ah, to zase bude den..

Valentýn..Valentýn? Abych řekla pravdu, tak při vyslovení toho názvu se se mnou nic neděje. Prostě nic. Nemám žádný záchvěv, nic neobvyklého co bych měla cítit. Jenom existuje nekonečno lidí, kteří v to nějakým způsobem věří (jestli se tomu dá věřit nějak tak) a slaví to..  A taky, že Valentýn existuje. Respektive budu používat název "Svátek Zamilovaných" (to "Z" naschvál velké). Ano, 14. února jako by se všichni najednou pomátli a chodili ruku v ruce po ulicích, s čokoládovými srdci v ruce, polibky na každém rohu a tak.. Ale teďkon mě napadá jenom to - Nedělají tohle stále? (Opomenu ta čokoládová srdce). Ale prostě už je samozřejmostí, že ve městě vidíme samé spárované, samé líbající se a samé láskou zblbnuté lidy. A Svátek Zamilovaných jako by jim nic neříkal. Leda tak den, kdy budou dělat až přehnaně zamilované, kupovat si dárky, líbat se o mnohotisíckrát víc, vošahávat se na zastávkách, chodit ruku v ruce a nepříjmeně se koukat na ty, co jako puci jen tak čuměj na ně. Jen prostě..svátek to je, to ano. Vlastně i když dem do školy, tak nevím, proč se to vůbec nazývá svátek. A se všemi těmi kecy okolo by to spíš mělo mít název "Týrání nezadaných", nebo takový nějaký deptající název. Teď mě tak napadlo, že jediný, co si představím pod názvem Svátek Zamilovaných je to, jak sem minulej rok byla s Janou v Afi, seděli sme tam na lavičce pře Mixerem, jedly brambůrky a pomlouvaly a smály se. Prostě to bylo takový fajn. A to je tak jediný, co mi tenhle Svátek Zamilovaných připomíná. Ty hromadné hrůzostrašné líbačky na každém kroku.. to už je vedlejší. Ale přeju vám, ať ho hezky slavíte, jestli ho vůbec slavíte, a těm, kteří ho neslaví, nenávidí, protestují proti němu a nijak ho nevnímají, tak těm doporučuju jít ven s kámošema, smát se a dělat věci jako každý jiný den. Protože tenhle den je stejnak jako každý jiný, tak proč se vůbec zatěžovat tím, že je Svátek Zamilovaných. A co? A hovno. ^ :)

..A jen tak na závěr.. Ten úvod berte s nadhledem. Já opravdu nejsem žádná lamačka nějakých srdcí a takhle u mě Svátek Zamilovaných probíhat nebude. Je to myšleno jako ironie nebo.. jako drsný sarkasmus v tomhle případě ^^ :D

Totálně zabitej den..?

13. února 2011 v 18:22 | Nicole |  Moje...
Jen tak pro úvod se zmíním o mým dnešním dni (ne, opravdu to není hlavní téma tohoto příspěvku..). Tak zrovna včera sem usoudila, že nesmim spát až "do posrání", protože pak sem totálně nepoužitelná a unavená ten den. Říkám takhle Andreje, že spím tak normálně 6-7 hodin a to mi stačí. Potom sem už jinak děsně unavená. Tak fajn. Rozhodnu se teda, že když sem šla spát kolem půl třetí, že vstanu tak max. do 11. Tak se probudím několik minut po desátý, pustím si písničky na mobilu a pořád ležím. Pak je vypnu a ještě na chvíli zavřu oči. Pak se probudím. Kouknu se na mobila. Dvě hodiny. Tím mě to totálně zkazilo náladu pro dnešní den. Debilní 4 hodiny ztracený. Ah..toho se dalo tolik stihnout. No což. Uplně na piču den :D

Ale chtěla jsem se zmínit o tomhle..Legend of the Guardians: The Owls of Ga'Hoole. Prostě nejparádnější film. Troufám si o něm říci, že je to tak třetí film, u kterýho mi tekly slzy. Tady sice nejde o slzy ze smutku nebo tak. Ale prostě.. Je tam jedna scéna. Scéna, kdy ty 4 Sovičky a ten jeden had, letí nad rozbouřeným mořem a hledají Soví strážce. (mimochodem toho hada veze jedna sova :D). A teďkonc ten nejodvážnější z těch Sov, Soren, uvidí, jak jeho kamarád padá vyčerpáním do vody. Tak se rozhodne, že poletí za ním. Snaží se ze všech sil, ale když doletí k hladině, nikde ho nevidí a je smutný. Najednou ale uvidí jinou sovu. Zachránila toho jeho kamaráda a odlétá s ním. Pak uvidí další sovu, v brnění, jak se patří, a ta se ho zeptá, jestli zvládne letět za ní. On jí odpoví, že je jich 5, a ona mu odpoví, že oni už to vědí. A tak teda za ní letí. V tu chvíli mě to prostě nějak dostalo. Prostě..ta krása. Ta sova (Soren), která věří svému snu, že jednou potká Soví strážce a stane se jedním z nich; strážce, které zná z vyprávění a věří všemu, co o nich ví.. Je krásné, jak se mu z ničeho nic splní jeho sen a on je uvidí. A ještě ta (hrdinská :D) hudba k tomu.. a ten Sorenův výraz. Prostě to je strašně nádherný... ^^ :)

*nejdou mi sem přidávat žádný obrázky, ani linky, ani videa..prostě nic, co se otvírá v jinym oknu*, proto vám sem tak pofidérně dám link.

http://www.youtube.com/watch?v=x8RKCmkOyB4 - to je na celej film

Jo a ještě.. Hlavní soundtrack k tomu je - 30STM - Kings and Queens a pak taky úžasní Owl City - To the Sky.

No a jinak hledala sem, až sem nenašla tu úžasnou scénu. Tak si to budete muset pustit sami no :D

Do****lost

5. února 2011 v 13:18 | Nicole |  Moje...
Do****lost.. Je to něco, co snad ani nepochopím. Všichni říkají, jak je něco do****lé. Je to něco, co chce snad každý být. Každý chce, aby byl jedinečný, nejúžasnější, nejdo****lejší a prostě nejlepší. Dělá to z lidí sobce. Sobce, kteří si nezakládají na ničem jiném než na vzhledu. Vraždili by kvůli tomu, kdyby jim někdo rozmazal make-up, rozcuchal vlasy a nebo jenom řekl o nich něco, co se jim nelíbí. Tito lidé si myslí, že musí mít nečím navrch, neustále se nad všemi vytahovat, jak jsou do****lí, jak mají něco, co druzí obyčejní lidé né. Chtějí, aby na nich bylo pořád něco obdivováno, tváví hodiny v koupelně a bez perfektního vzhledu prostě neodejdou z domu. Rozčilují se, když se jim zacuchá jediný vlásek, když se jim smaže líčení, když něco neladí k tomu ostatnímu, co mají na sobě. Prostě si říkám, k čemu je tahle věčná komedie? K čemu potřebují obdiv ostatních. Proč chtějí vynikat. U člověka prostě nezáleží na tom, jak vypadá. Ten, kdo si na sebe něco patlá a děsně si zakládá na tom, aby mu to slušelo a všechno k sobě ladilo, snad většinou chce ukrýt pravé já. To pravé já, které se mu tak nelíbí, které nesnáší a chce hoze svého života vymazat a začít se chovat, jak se v této době chová většina lidí. Ale to pravé já v každém prostě bude i když ho nemáte rádi. To pravé já z dětství, co si rádo hraje, jemu jedno, že je od hlavy až k patě špinavé od bláta nebo od písku, to které si užívá každé chvíle a usmívá se na svět, který je pro něj stále nový a krásný. Nevím, proč se něčeho tak krásného chce člověk zbavit tím, že si učeše vlasy. Proč se vůbec všichni chtěj přizpůsobit. Nechápu ani jednoho z nich. Jak já nesnáším slovo do****lost. Nikdy ho nepoužívám. Prostě nikdo není do****lý a tak to prostě je. Prostě nikdo takový neexistuje. To slovo nemá existovat. Nemá existovat nic na zkrášlování člověka kromě voňavek (ale hřebeny bych taky dovolila). (Chtěla jsem i napsat, že bych zakázala programy, na upravování fotek a s retuší, ale mě nijak ani nevadí, když se koukám na takhle upravený fotky, který se tvářej jako úžasný. Se mnou to nic nedělá a ani nezávidím, ale někdo z toho může mít hroznou depku..)
Prostě nesnáším a konec..

pozn.: **** = kona