Prosinec 2010

Brečím jak želva

6. prosince 2010 v 17:24 | Nicole |  Moje...
Shodou okolností se na mě všechno nějak sype dohromady a já nevzládám. Vím, že takovéhle nálady by u mě být neměly, ale jsou. Dnešek byl prostě uplně na prd, abych to řekla slušně. Ve škole ani nemluvim. Blbý známky, fakt! Byla jsem na soutěži na Pek a ona na mě začala křičet, proč jsem vypla Zav, když říkala, že jenom prváci ho mají vypnout. Nějak jsem ani neposlouchala a tak najednou ke mě přišla a pořád měla kecy. Mě to v tu chvíli nevadilo. Poměrně mírumilovnou a fajn náladu jsem měla ve škole. Jenže jsem přišla domů, a řekla mamce, že ze Zpv mám 4 z testu. Ona hnedka začala přednáškou, že mi utne net a nebudu moct na kompa. A že jsem se učila na ten test až do půl druhý do rána. A pořád kecy. Já jí na to říkala, že mi to bude jedno, jestli mi zakáže net. Stejnak mi nikdo nepíše. A nebaví mě to tu. Hlavně že jsem ještě dneska, jak jsem jela ze školy, dumala nad tim, že už nebudu online a ona na mě příjde s takovouhle. Tak jsem s tím souhlasila. Nemyslím si ale, že by to dodržela, ale kdo ví. Mě by to nevadilo...prozatím. Pak jsem byla milá a klidná a šla jsem jí pomoct míchat buchtu. Baví mě to. Tak jsem míchala. Ona rozbila vajíčko a netrefila se do hrníčku a tak se začala štvát s tím, že za to můžu já, že ji překážím. Já, která jsem měla tu milou náladu (a teď to nemyslím ironicky, jenom jsem prostě chtěla být milá i přes tu boles a pomáhat a usmívat se) tak jsem toho nechala a pořád s úsměvem (teďkon ale smutným) jsem odešla do pokoje. Tam jsem si sedla na postel a asi 5 minut brečela. Potichu, ale pořád. Jedinou útěchu mi snad dělala jenom Ferdina, která za mnou přišla...♥
"Každý je svého štěstí strůjce"..Ano, to je pravda. Ale všechny tyhle hnusný věci..za ně si můžu sama. Jenom já. Nevím, co to se mnou v poslední době je. Jeden den bych se pořád tlemila a dělala blbosti. Další den bych probrečela. Další unudila. Další den přemýšlela o všem potichounku. A právě dneska je ten smutný a brečící den. Promiňte mi...:(
Odi et amo...♥ a mé srdce krvácí. K tomu ani nelze nic dodati..

Jinak jak nad tím přemýšlím, tak si hraju na něco, co nejsem. Usmívám se pořád. Prostě pořád. Celej život. Každou chvílí. Na všechny. Jenomže to nejsem já. Já, která se trápím, přemýšlím o pocitech, o tom, co jsem mohla udělat, ale neudělala....
...JÁ, která nedává najevo své city. Jak o tom tak přemýšlím, tak mi to začíná vadit. Nedokážu člověku říct, co k němu cítím. Ani co si o něm myslím. Stálo by mě to hodně přemáhání. A cítila bych se provinile, kdyby o něm řekla i tu nejkrásnější věc. Obávám se z té reakce, jakou bude mít. Proto to nedokážu. A začíná mě to štvát.. :( Ale, taková prostě já jsem. Věčně ta, co se usmívá a bere život barevně. Nikdo jiný neví, o čem přemýšlím, co cítím..Prostě záhadná.