Listopad 2010

On a Ona

17. listopadu 2010 v 1:11 | Nicole |  Moje...
Byl to ten den, kdy on sám stál na zasněžené cestě a pozoroval padající vločky okolo. Jeho
duši nic netrápilo. Byl spokojený a uklidněný. Ten den čekal na chlácholivý stín, vynořující
se zpoza kopce. Nedočka se však ničeho. Láska jakoby ho opustila. V tom neskonalém šeru byl
sám, cítil zimu, ale hřálo ho u srdce. V jeho nejtajnější myšlence se pohybovala ona,
tancujíc na pomyslné duze. Vnímal pohyby jejího těla. Všechnu tu smyslnost s okolnostmi.
Blažený úsměv mu naplnil tvář. Celý jako by se z nenadání rozzářil. Všechny jeho smysly
vnímaly intenzivněji. Srdce tlouklo pomaleji, ale oto hlasitěji. Slyšel dokonce svůj dech.
Své nenuceně vydechlé vzdechy blaha. Oči se mu zavírali a chystal se jít snít. Ovšem v ten
okamžik se objevila ona. Od hlavy až k patě zasněžená, v dobře padnoucím oblečku zavinutá
jako vánoční dárek. Nic jiného si on nemohl přát. Stála před ním. Jeho sen se stal
skutečností. Díval se na ni, jako na zázrak. Nevěřil svým očím, že jí kdy potká. Jeho dívka
snů, s úsměvem jako rozkvetlá louka, v ten okamžik stála nevinně zasněžená vločkami.
Obdivoval ji. Blíž se neodvážil jít. Bál se. Pořád měl pochybnosti cokoli učinit. Bál se z
dojmu, jaký bude mít ona. Bude-li se jí líbit, uchvátí-li jí svou mluvou, zabaví-li jí a
dokáže-li jí vytvořit úsměv na jejích jahodových rtech. Nezmohl se ani na jediný pohyb. Jen
tak stál a vnímal její přítomnost. Ona zůstávala neudivena. V jedněch chvílích jakoby se
zdálo, jakoby ho přehlížela a ani neviděla. On, klidný, jak si myslel, se stával nervózním.
Ona se začala pomalu hýbat a přibližovat svůj stím k tomu jeho. Usmívala se a otvírala své
přenádherné nočně modré oči přímo na něj. On nezůstával chladným - naopak - roztával, ale na
držení svého těla nedal nic znát. Ona si tedy myslela, že to s ním nic nedělá, že na ní
upřeně visí očima jenom z nějakého náhlého šoku. Ani na chvíli si nepřestala myslet, že o ní
nemá zájem. Zájem v ničem, nezajímá ho, je mu ukradena. Ale nejhorší věc na tom je, že ona
se ukrutně mýlila. Z jeho projevu to zřejmé nebylo, neučinil nic pro to, aby věděla, jak moc
jí chce. Avšak jeho mysl, jeho tajné a nepřístupné myšlenky neviděla. Jeho mysl byla tak
zaneprázdněná, že nemohl hýbat tělem. Myslel na všechny ty pocity, které cítí, když je s ní,
všechen ten zápal radosti, který se v něm tvoří a celého ho zahřívá, když cítí její
blízkost. Sám se svýmy myšlenkami se nořil víc a víc do sebe, že zapomněl, jaký poklad vedle
sebe má a že nijak nevyužívá té možnosti si ho užít. Prostě zůstal stát a dívat se. Ona se
však urazila. Začala se podivně mračit a smutnila. Jeho se to taky dotklo, ale stejně na
sobě nedal nic znát. Hlavou se mu ale honilo tisíce myšlenek, co asi udělal špatně, že ona
se najednou mračí a začíná se od něj vzdalovat. Když od něj byla dál, než předtím, tak
začínal mít obavy. Jeho tělo se začalo probouzet a mohl se hýbat. Na jeho tváři se objevil
zklamaný a převelice nešťastný výraz. Pomalu začal natahovat ruku, aby se vrátila. To už ale
bylo pozdě. Byla moc daleko. Najednou zmizela a už tam prostě nebyla. Nedala mu další
možnost k činu, jenž neudělal. Zmizela v té krásné mlze, která se spolu se sněhem snášela
dolů z kopce, na kterém stál on. Pořád s rukou nataženou a doufajícím výrazem ve tváři tam
stál a nechal se obalovat vločkami. Ale stále nic. Bylo ticho. Začínal zase intenzivněji
slyšet své výdechy a tep srdce. Pocit tepla, který ho naplňoval po dobu, co byla ona poblíž,
zmizel. Srdce mu začalo mrznout. Nevěděl, co se stalo. Netušil, jaké to bude, když se
neodhodlá. Netušil, že už ji nikdy neuvidí, nedostane další šanci jí říct, co pro něj
znamená a jak jí potřebuje. Od toho dne už nikdy nezažil teplo, jaké ho naplňovalo. Jeho
srdce ten večer zamrzlo a už nikdy neroztálo. Se žalem tak kráčel životem. Postupem času z
jeho tváře zmizel i úsměv. I když miloval jen krátce a jen jednou, věděl, jak je to nádherný
pocit.

Okno dokořán, otevřená kniha, NE!

15. listopadu 2010 v 23:55 | Nicole |  Moje...
Je těžké si získat něčí důvěru. Je těžké začít někomu věřit. Je těžké začít někoho milovat, když nevěříš. Je lehké se zamilovat, když jsi zaslepen. Je lehké věřit lžím, když nevíš pravdu. Je těžké hledat rozum, když tělo ovládá srdce. Je nesnadné zapomenout. Je těžké odpustit. Je krásné snít, ale drsné se probudit do reality. Je jiné chovat se odlišně, než ostatní. Je krásné být jiný, zajímavý a originál. Je roztomilé být stále nevinný, být stále dítětem, co žije ve svých snech. Je dobré být zamyšlen a uvažovat o věcech, jak je vidíš jen ty. Je osvobozující se nahlas z plných vyřvat ze svých pocitů a názorů; vyřvat si jen tak pro sebe, co si o druhém myslíš.
Není dobré milovat někoho, kdo o to nestojí nebo nemůže tvou lásku opětovat.

Can You See It?

15. listopadu 2010 v 23:35 | Nicole |  Moje...
Všechno okolo se změnilo. Zhruba poslední měsíc je docela dost zajímavej. Poznala jsem něco, co mě se nikdy nemohlo stát. Z toho ohledu se také změnily lidi. S některými jsem se sblížila ještě víc (což je rozporuplný, ale prostě jsme si jenom vyjádřili city) a s druhými jsem se odcizila. Všechno v životě má nějaký účel. Za malými zážitky a činy si uvědomíš, že život si na takových drobnostech zakládá. Vnímáš všechno více intenzivněji. Uvědomuješ si, kdo jsi, kdo jsou ostatní. Zastavuješ se stále častěji a přemýšlíš. Někdy jsi myšlenkama úplně vedle, zastavíš se a pousměješ se. V té nejhorší situaci se musíš usmát, jakou to máš kurva smůlu. Něco určitého se změnilo. Nedokážu říct, co přesně to je, ale jsem šťastná. Nějakým způsobem ano. Sny a touhy jako by se splnily a ty jenom čekáš co přijde dál. Drsná změna. Něco nového, co vůbec nečekáš. Jako když se proti tobě všechno obrátí a tobě je to jedno a jenom lítáš s hlavou v oblacích a stojíš si za svým.
Jak říkám. Moje narozeniny byly tento rok totálně na hovno, s prominutím. Ale je to tak. Oslava byla skvělá. Nestěžuji si. Jenom ta nálada. Všechny jsme to cítily. Tu nehoráznou bolest. Nezvladatelný žal v našich srdcích. Přesto jsem se smály a užívaly si, že jsme spolu. Totiž, každá chvíle s nimi je jako osvobození. Je to jako krásný neobvykle barevný a jiný pruh v nekonečné tmě. Procitnutí ze zlého snu. Vím, že ty 3 tu pořád mám. Stojí při mě v dobrém i zlém. Miluju. S nimi jsem osvobozena. Házím starosti za hlavu, vidím svět jinak, směji se, jsem neskonale šťastná. Kéž by ty chvíle nikdy neskončily. Ale což. K nim jindy.. :)
Jenom chci říct, že vše co se děje, má nějaký účel. Není to moc rozumný ani určitý jakej, ale zážitky a vzpomínky z toho zůstanou a nikdy neodejdou. Je ale jenom na nás, jestli si je budem pamatovat. Všechny šťastné vzpomínky mě plní nadějí, že něco dobrého a lepšího příjde. Něco zajímavého tam na mě někde čeká. Další dobrá dobrodružství. Mnoho úsměvných zážitků. Dobré výhledy do budoucnosti. Sice ani nevím, o čem tu píšu, ale zrovna mě to nějak napadá.
Za poslední měsíc se změnilo dosti věcí. Moje postoje. Moje chutě. Moje city. Moje úsměvy. Moje názory. Moje odhodlání. Jsem za to jakýmsi zvláštním způsobem vděčná.
Jen si uvědomte ty možnosti všeho prostoru kolem. Jenom roztáhnout ruce a vzlétnout. Pohltit se do prázdna. Nechat se ovládat vzduchem a prostorem kolem. Zapomenout na starosti a užívat si volnosti. S hlavou v oblacích a nohama pevně na zemi. Rozporuplné, ale poslední dobou si tak nějak připadám. Každý krok volnosti, když jdeš s životem dál. Nevíš, co dalšího tě čeká. Nevíš, kdo další se ti připlete do cesty. Jdeš ale sám dál a neohlížíš se. Tvoje srdce ti radí, leč špatně, ale radí. Sobecké srdce. Chce tě mít jenom pro sebe. Trápí tě a nenechá tě v klidu. Já už jsem na takové vytížení zvyklá. Život mě naučil několik věcí. Nebudu se ohlížet na to, co už není. Jenom vzopomínky zůstanou a ráda na to budu vzpomínat. Jsem ráda za všechno.