Srpen 2010

Zamilovaná

28. srpna 2010 v 2:56 | Niqui |  Moje...
V hlubokém lese daleko za městem v jedné malé dřevěné chatce žila jedna dívka. Byla

opuštěná. Sama. Bez přátel. Každý den sledovala měsíc,jak ladně svítí spolu s přenádhernými

hvězdami. Přemýšlela jaké to asi je bydlet ve městě. Procházet se každý den po ulicích

plných lidí. Mít kamarády se kterými se smát a sdílet všechny radosti. Prvně se zamilovat...

Vlastně; abych pravdu řekla; zamilovaná už byla. Jako vždy, v jejím případě, to je láska

nešťastná.
Vše to začalo když si jednou vyšla ven do ulic. Ihned onu osobu spatřila. Přehlédnout jí

nemohla. Vyčnívala z řad těch lidí, kteří šli po ulici. Jeho světlé vlasy, se kterýmy si

pohrával vítr, ji zaujaly jako první. Obdivovala tu smyslnost. Když se blížil blíž k ní,

všimla si jeho modrých pronikavých očí. Zabodly se jí přímo do srdce. V prvním okamžiku se

do něj beznadějně zamilovala. Se skrytým obdivem ho pozorovala dál. Jeho sladké, růžové rty

- při nich tají ledy. Neudržela se a musela se podívat jinam. Stejně jí to nedalo a otočila

se na něj znovu. To už ale byl u ní. Její kamarádi, se kterými byla oný den venku, je

představili. Když se na něj dívala a usmívala se, tak se ponořila do jeho očí. V hlavě jí

přeletělo mnoho myšlenek. Nikdy by jí však nenapadlo, že ho nemůže mít. Zdál se bezbranný.

Nevinný. Stydlivý. Ale jeho kouzlo jí čím dál tim víc přitahovalo. Netušila, že to může být

ještě horší. Celou tu dobu, co byli venku, s ním nepromluvila ani slovo. Byla ním tak

očarovaná, že se na nic nezmohla. Pak se všichni rozloučili. Tu noc nemohla usnout. Musela

na něj pořád myslet. Na ty jeho oči. Oči, které jí tak přitahují. Oči, pro které by se

rvala. Oči, které chtěla mít jenom pro sebe. Topit se v nich každý okamžik, co by byla s

ním. Nemohla se dočkat, až ho uvidí znova. Avšak to se nestalo. Neviděla ho celé měsíce.

Divila se, co se mohlo stát. Hledala ho po ulicích. Doufala, že jí zase očarují jeho vlasy.

Vlasy, do kterých chtěla zajet svými prsty. Které by obdivovala každou chvíli. Hledala

postavu, která se v davu neztratí. Hledala jeho mikinu, jeho kalhoty..Nikde nic. Už byla

zoufalá, že už ho nikdy neuvidí, že se nikdy nedozví, jak moc ho milovala, jak moc ho chtěla

mít sobecky jenom pro sebe. Chtěla se ho napoprvé a naposled aspoň dotknout, když to doteď

neudělala. Chtěla mu napoprvé a nakonec něco říct, když to doteď neudělala. Procházela se po

městě. Začalo pršet. Bežela se schovat do obchodního domu. Stoupla si k zamlženému oknu.

Kouká ven a sleduje, jak děšťové kapky tančí svůj poslední tanec. A najednou ho spatřila.

Šel kolem toho okna, kde stála. Byla štěstím bez sebe. Upřela na něj své zelené oči a

koukala do těch jeho. Ruku přitiskla na sklo. On se jen usmál. Na chvíli odvrátila zrak,

kousla se do rtu a přemýšlela jesti mu má říct, že ho miluje. Otočila se znovu k němu. Přes

zamlžené sklo napsala ta slova "miluji tě", a usmála se. On si to přečetl. Koukl se jí s

nejistotou do očí. Ona kývla hlavou, jako že to je pravda. On se ale z nenadání začal

mračit. V jeho očích byla vidět nenávist. Strach. Zloba. S dalším zamračením se na ní

podíval a odešel. Ona s rukou na skle nechápala a zůstala stát jako bez ducha. Otočila se

zády ke sklu a pomalu začala sjíždět až do té doby než seděla. Koukala do země. Nemyslela na

nic. Byla v šoku. Takovou reakci nečekala. Nezdál se, že by byl tak zlý. Tak nechápavý. Tak

surový. Vypadal na někoho, kdo čeká na opravdovou lásku. Ten, kdo touží tak, jako ona. Ale

mýlila se. Vysmál se jí od obličeje. Všechno zkazil. Prostě odešel a nevšímal si jí. Už

věděl, že ho miluje, ale jen tak si odešel. Bylo mu to jedno. On to neopětoval a s tím se

ona nemohla smířit. Nechápala proč. Nepochopila, proč jí najednou tak strašně nesnáší. Nic

zlého mu neprovedla. NIC! Vlastně - Ano, provedla něco strašného. Zamilovala se do něj. To

pro něj nejspíš bylo tak hrozné, že se zalekl a prostě utekl. Zamilovala se tak moc, že bez

něj nemohla být. Myslela ne něj dnem a nocí a chtěla se s ním smířit, ale oni jí pořád

neposlouchal a nic kloudného z něj nedostala. Rozhodla se, že život bez něj nemá cenu.

Odešla tedy. Daleko od města. Do hlubokého lesa, kde už mu nebude vadit. Kde ho už nikdy

neuvidí; leda tak ve svých snech. Do konce života na něj myslela a nikdy ho nepřestala

milovat.
S láskou sbohem.