Červenec 2010

Příběh - Láska je nesmrtelná

23. července 2010 v 2:26 | Nicole |  Moje...
Bylo teplé únorové ráno.Na orosené verandě seděla dívka, svírajíc deník v jejich křehkých
rukách. Hleděla do prázdna. Přemýšlela o všem možném. O všech těch šťastných okamžicích v
jejím životě, i těch velkých zklámání. Úsmála se a deník sevřela pevněji. Pohlédla na
hladinu,v níž se odráželo slunce za svítání. Byl to krásný pohled. Nechala se naplnit
šťestím,které jí slunce dodávalo. Zavřela oči,lehla si na dřevěnou podlahu a snila. Snila o
kraji,kde je vše možné. Rozzářenné barvy,všude poletující ptactvo,vůně svobody,vůně
nevinnosti. Představila si jak létá s ptáky a jak z ní všechna ta zátěž,která jí drží na
zemi, odplouvá do ztracena. Nechala se nést svěžím vánkem do odlehlých krajin plné nových
zážitků, víc různorodých barev, které připomínali její duhové vlasy. Nechala se naplnit vším
tím štěstím. Najednou přišla velká rána. Bum! Spadla na zem. Ze všeho toho snění se
probudila. Zase jí naplňoval pocit těžka, zase začala myslet na ty hrozné věci, které musí
na světě trpět. Uvědomila si gravitaci, která jí poutala. Stahovala ji čím dál tim víc. Byla
jako v kleci. Byla uvězněna. Žádný pocit svobody, žádný pocit volna, žádná naděje,že se
někdy osvobodí a odletí do neznáma kdykoli se jí bude chtít. Znovu si sedla a sevřela deník.
Naposled se podívala na východ slunce a na ten krásný pohled na vodu. Dodalo jí to energii.
V ten okamžik ve své pravé ruce pevně sevřela svůj ostrý nůž. Zavřela oči. Představila si
svůj vysněný kraj a...
"Všude byla krev. Všude okolo mě. Vystrašilo mě to. Vůbec jsem nevěděl co dělat. Stál...stál
jsem tam jak bez ducha. Jako kdyby mě opouštěla moje vlastní duše. Jako kdyby mi krvácelo
srdce..promiňte" řekl chlapec policii a odešel. Policie odjela s prázdnou. Dospěla k názoru,
že to byla sebevražda. Pro ně to nebylo nic nového, tento měsíc se to stávalo častěji.
Chlapec si sedl na místo na terase vedle louže krve. Odplouvala po vodě směrem k východu
slunce. Ukápla mu slza. Sklopil zrak a hlavu. Nahlas se rozbrečel. Mlátil všude kolem sebe,
kousal si nehty, rval si vlasy, a vrazil si nemálo třísek do rukou. Začal krvácet. Rýpl se o
hřebík, který byl uvolněný. Ale bylo mu to jedno. Se vší tou krví odplouvala ta bolest, ten
žal, všechna ta nenávist, kterou cítil. Všechno mu už bylo jedno. Srdce mu krvácelo stále.
Osoba, kterou miloval, už není. Není s kým se smát, není s kým trávit volné chvíle. Není s
kým se dělit o své pocity. Ze všeho toho pláče měl mokrý obličej. Koukl se na sebe do vody.
Hladina krásně odrážela jeho obličej. V tom uviděl ji. Jeho milou, jak se na něj na hladině
usmívá. Chvíli na ní koukal a pak se rozplynula. Odplula do dálky za svobodou. Do svého
vysněného kraje, kde jí nic netíží. Chlapec se znovu rozbrečel. "Neplakej", povídal mu
šepot. "Neplakej, vše bude dobré." Chlapec se koukl na vycházející slunce. Osvítilo jeho
tvář. Potom se otočil a uviděl deník. Byl spadený na zemi v orosené trávě. Vzal ho do rukou.
Jeho černě nalakované nehty ladili ke slovům na deníku. Stálo tam "Jen ty a nikdy víc."
Hřálo ho u srdce. Tyto slova si oba dva vždy říkali. Měli znamenat to, že se nikdy nezmění,
budou originální, budou jedineční, budou jiní. A opravdu. Od všech se lišili. Vytvářeli si
svůj vlastní svět. Svět bez přetvářky, bez vší tý lsti a podvodů. Jen oni věděli,co tato
slova znamenají. Sevřel deník pevněji a v tu chvíli cítil i to, jak ho sevřela i jeho milá.
Otevřel první stránky a četl.
"Den s nocí se střídá a vše se mění. Každý okolo mě. Vidím všechny ty masky. Nikdo není tím,
čím chce být. Hrají si na to, co nejsou. Nezvládám to. Už nemůžu dál koukat na všechny. Rve
mi to srdce, když vidím, jak si s náma život pohrává. Proto volím tuto možnost. Možnost,
která mě od všeho osvobodí. Která mě zbaví svírajícího pocitu v mém srdci. Už nevím komu
věřit, nemá komu se svěřit. Leda..jedné osobě. Znamená pro mě víc než život. Znamená pro mě
vše. Sdílím s ní to, co bych nikdy nikomu jinému neřekla. Miluju ho nadevše...
´Nerada ti ubližuji, lásko moje. Nechci aby si se strápil. Neunesla bych to. Prosím, doufám
že můj čin pochopíš. Nejsem tak silná jako ty. Nemůžu být s tebou pořád. Chyběl jsi mi moc.
Kdyby se ti něco stalo, zešílela bych a neměla bych na tenhle čin odvahu. Prosím, odpusť mi.
Odpusť mi to a netrap se. Miluju tě a vždy tě budu mít ve své mysli. Odpusť. Miluju tě. A..
Neplakej.´
Ano, rozhodla jsem se takto. Každý má šanci udělat vše jinak. Vzít osud do vlastních
rukou,zatřepat s ním a zahrát si s ním. Já se své šance chopila. Nebudu bloumat, zda
správně, zda neuváženě. Stalo se a není cesty zpět. Zbohem."
Tyto řádky byly jako poslední kapka. Chlapec už také neměl pro co žít. Rvalo mu to srdce
pořád víc, čím víc si to uvědomoval. Ten pocit je nepopsatelný. Dá se říct, že je to
nešťastná láska. Jedna velká láska, která skončila tragédií. Člověk bezhlavě zamilovaný,
nemyslící na nic jiného, než na druhého; na jeho šťestí, na jeho radost, na jeho bezpečí.
Nemůže spát, protože se o něj bojí. Nemůže ani jíst, bez pocitu, že toho druhého ztratí.
Chlapec už neměl co ztratit. Srdce mu vykrvácelo. Necíti energii. Necítil pocity. Ani vánek
na svýho rukou. Ani teplo, co vydávalo slunce. V rukou otočil deník. Bylo tam ještě něco
napsáno. "Nikdy nevzdávej své sny - jednoho dne se splní." Chlapec s těmito slovy upustil
deník do louže krve. Klekl si na kolena a podíval se na své ruce. Na své zápěstí. Pomalu
přikládal zápěstí ke hřebíku, který vyčuhoval z pod terasy. Hluboce se nadechl. S výdechem
opustila jeho tělo bolest. S dalším výdechem ho opustila jeho duše. Naposledy se nadechl.
Sevřel pěst a prudce se rozpřáhl zápěstím naproti ostrému hřebíku. Znovu se již nenadechl.
V ten den se dostalo dvou strastným duším porozumění. Náhlá úleva za všechny ty roky strastí
strávených na zemi. Byli v ráji. V říši snů, kde se jim opravdu vše splnilo. Ale to
nejdůležitejší bylo to, že byli spolu. Spolu navždy - ani smrt je nedokázala rozdělit.